Dopisy Milady Horákové z cely smrti odhalují nezlomnou odvahu ženy, jež čelila tragédii zločinů komunismu.
Ve studené a neosobní cele pankrácké věznice, v posledních dnech svého života, napsala JUDr. Milada Horáková dopisy, které jsou důkazem její nezlomné odvahy a síly tváří v tvář smrti. Tyto texty, vytvořené mezi 24. a 27. červnem 1950, svědčí nejen o nezdolné lásce k rodině, ale i o nesmírné tragédii justiční vraždy, jež ji postihla jako členku demokratické opozice proti komunistickému režimu.
Jak uvádí, v krátké citaci a redakčním přepisu z jednoho úryvku Masarykova společnost, dopisy byly rodině vydány až v roce 1990 a dodnes rezonují jako silné varování před bezprávím a totalitní nespravedlností.
Kdo byla JUDr. Milada Horáková
JUDr. Milada Horáková byla česká právnička, politička a nekompromisní bojovnice za demokratické hodnoty. Před válkou byla členkou Československé národní socialistické strany a aktivně se podílela na ochraně práv žen. Za nacistické okupace se zapojila do odboje, což vedlo k jejímu zatčení gestapem v roce 1940. Po přežití několikaletého věznění v koncentračním táboře Terezín se vrátila k politické činnosti, vždy zastávajíc principy svobody a spravedlnosti.
Po únorovém převratu v roce 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana, se stala obětí jejich represivních praktik. Horáková totiž otevřeně kritizovala nový režim a pokračovala v práci jako členka demokratické opozice. Komunisté ji proto označili za „nepřítele státu“ a 27. září 1949 byla zatčena. Po dlouhém mučení a nátlaku byla obviněna z údajného „záškodnického spiknutí“ proti republice.
Proces, který probíhal od května do června roku 1950, byl propagandistický a vykonstruovaný. JUDr. Milada Horáková, společně s dalšími obžalovanými, byla neprávem obviněna z velezrady a špionáže. Přestože její obhajoba byla klidná a racionální, byla odsouzena k trestu smrti.
Její poprava 27. června 1950 zůstává jednou z nejtemnějších kapitol československých dějin, připomínající brutalitu komunistického režimu.
Zapomenuté stíny: neznámé příběhy Milady Horákové a krutost komunistického režimu
Milada Horáková, jak upřesňuje Masarykova společnost, byla obětí justiční vraždy, která zůstává jednou z nejtemnějších kapitol československých dějin. Její osobní odvaha a důsledné odmítání podřízení se diktátu komunistické ideologie ji proměnily v ikonickou postavu boje proti totalitě. Proces, který jí ukradl život, byl pečlivě zkonstruován, aby režim demonstroval svou absolutní moc a umlčel hlas svobody. Podle záznamů z archívů byly výpovědi obžalovaných, včetně Horákové, detailně připraveny tak, aby odpovídaly potřebám propagandy. Přesto dokázala obhajovat své principy, což v době hluboké nespravedlnosti ukázalo její nezlomnou vnitřní sílu.
Méně známým aspektem je psychický teror, kterému byla vystavena během svého věznění. Jak odhalují historické dokumenty, komunistický režim nejen fyzicky týral své oběti, ale používal i manipulaci k rozbití lidské vůle. Horáková byla nucena snášet dlouhé noční výslechy, které měly destabilizovat její psychickou rovnováhu. Ale jak ukazují její dopisy z cely smrti, neztratila víru ani lásku k životu. Její slova, prostoupená nejen moudrostí, ale i hlubokým lidstvím, zůstávají nadčasovým mementem boje proti tyranii. Zlo komunistického režimu přitom nespočívalo jen v těch nejviditelnějších hrůzách – popravy a věznění –, ale i v systematickém ničení hodnot a elity, aby vytvořilo společnost podřízenou ideologické mašinerii. Tragédie Milady Horákové je varováním, které musí zaznívat i dnes.
Tichá statečnost ve stínu šibenice
Milada Horáková, jak uvádí Karel Kaplan ve své knize Největší politický proces: M. Horáková a spol. (vydavatelství Doplněk, 1995), byla nejen obětí justiční vraždy, ale také symbolem odporu proti totalitnímu režimu. Kaplan ve své publikaci píše: „Proces s Miladou Horákovou nebyl jen soudním přelíčením, ale pečlivě inscenovaným divadlem, jehož cílem bylo zastrašit celou společnost. Sovětští poradci, kteří se na přípravě procesu podíleli, zavedli metody, které měly obžalované zlomit nejen fyzicky, ale i psychicky. Horáková byla nucena memorovat své výpovědi, které byly předem napsány tak, aby odpovídaly propagandistickým cílům režimu. Přesto se během procesu dokázala bránit a její obhajoba byla klidná, racionální a plná odvahy. Její statečnost byla v přímém kontrastu s brutalitou režimu, který ji odsoudil k smrti.“ Tato slova odhalují nejen hrůzy, kterým byla vystavena, ale i její nezlomnou sílu a odhodlání.
Obálka spisu „Procesu Horákové a společníků.“ Rok 1950. Zdroj: kramerius5.nkp.cz (tiskový servis)
Dalším důležitým zdrojem je kniha Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové od Miroslava Ivanova (vydavatelství Betty, 1991). Ivanov popisuje: „Milada Horáková byla během svého věznění vystavena neustálému psychickému nátlaku. Byla izolována od ostatních vězňů, aby se zamezilo jakémukoliv projevu solidarity. Výslechy probíhaly v nočních hodinách, což mělo za cíl narušit její psychickou rovnováhu. Přesto si zachovala neuvěřitelnou vnitřní sílu, což dokazují její dopisy z cely smrti. Tyto texty jsou nejen svědectvím o hrůzách totalitního režimu, ale také výjimečným příkladem lidské odvahy a integrity.“ Tato citace zdůrazňuje, jak hluboké zlo komunistický režim představoval, a zároveň ukazuje, jak silná osobnost Milada Horáková byla.
Poslední záblesk svobody: neúnavný boj Milady Horákové proti tyranii
Milada Horáková, jak uvádí autor Vilém Hejl ve své knize Zpráva o organizovaném násilí (vydavatelství Univerzum, 1990), byla nejen obětí justiční vraždy, ale také symbolem odporu proti totalitnímu režimu. Hejl píše: „Proces s Miladou Horákovou byl pečlivě inscenovaným divadlem, jehož cílem bylo nejen zničit jednotlivce, ale také zastrašit celou společnost. Sovětští poradci, kteří se na přípravě procesu podíleli, zavedli metody, které měly obžalované zlomit nejen fyzicky, ale i psychicky. Horáková byla nucena memorovat své výpovědi, které byly předem napsány tak, aby odpovídaly propagandistickým cílům režimu. Přesto se během procesu dokázala bránit a její obhajoba byla klidná, racionální a plná odvahy. Její statečnost byla v přímém kontrastu s brutalitou režimu, který ji odsoudil k smrti. Tento proces nebyl jen o potrestání jednotlivců, ale měl zastrašit všechny potenciální odpůrce režimu. Horáková byla symbolem boje za svobodu, který přesahoval hranice Československa. Její poprava byla nejen tragédií, ale také mementem, které dodnes rezonuje jako varování před totalitními režimy.“
Poslední dny Československé federace: jak se dvě země rozešly bez boje
Dalším důležitým zdrojem je kniha Žádáme trest smrti! od Pavlíny Formánkové a Petra Koury (vydavatelství ÚSTR, 2008). Autoři popisují (doslovně): „Milada Horáková byla během svého věznění vystavena neustálému psychickému nátlaku. Byla izolována od ostatních vězňů, aby se zamezilo jakémukoliv projevu solidarity. Výslechy probíhaly v nočních hodinách, což mělo za cíl narušit její psychickou rovnováhu. Přesto si zachovala neuvěřitelnou vnitřní sílu, což dokazují její dopisy z cely smrti. Tyto texty jsou nejen svědectvím o hrůzách totalitního režimu, ale také výjimečným příkladem lidské odvahy a integrity. Komunistický režim v Československu se neštítil ničeho, aby upevnil svou moc. Politické procesy, jako byl ten s Miladou Horákovou, byly jen špičkou ledovce. Tisíce lidí byly uvězněny, mučeny nebo popraveny na základě vykonstruovaných obvinění. Režim systematicky likvidoval intelektuální elity, aby zlomil jakýkoliv odpor a vytvořil společnost podřízenou ideologii. Tragédie Milady Horákové je tak nejen příběhem jedné ženy, ale i mementem pro celé generace.“
První dopis dr. Milady Horákové
Praha – Pankrác věznice
(24. VI. 1950 1/4 15 hod.) „Uvedeno z originálu“.
Moji milovaní,
četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje. A nebo se vyplačte, vynaříkejte a pak už jen vzpomínejte na to všechno krásné, co jsme společně prožili a co jsme si navzájem dali. Víte, že jsem Vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že mi můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl jenom propůjčený. Což pak jsem se tehdy musila vrátit? Má hlava byla již ztracena, 27 kamarádů padlo pod sekyrou, a já byla najednou zase mezi Vámi. A ještě jsme se k tomu všichni shledali – táta, dědeček, Horákovi, Janička a Vy dva mladí, krásní: Věra a Pepík. A kolik pak bylo ještě šťastných chvil. I když ten život po roku pětačtyřicátém tak třeskutě supěl kolem mne, i když mi pro všechnu tu dřinu a práci pro jiné zůstávalo pro Vás jen maličko času, přece jsem od Vás dostala plné náruče lásky a upřímného citu. Teď teprve cítím, co to bylo za dary. Jaký jsem byla šťastný a bohatý člověk. A kromě Vás, nejbližších, co ještě jiných upřímných a krásných srdcí mne mělo opravdu rádo. Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla oplatit. Svítilo na mne sluníčko upřímných srdcí i tehdy, když mne osud zastrčil do mrazivého stínu. A to je nejvíc, co můžeme v životě chtít. Jen jedno mne opravdu trápí. To, že jsem já dávala málo. I když jsem chtěla raději rozdávat než přijímat, nesplnila jsem toto své předsevzetí. Drobila jsem se mezi mnohé a mnohé, a na Vás, moji nejmilejší, zbývalo často jen to, že jsem k Vám přišla položit unavenou hlavu, vypnout přepjaté nervy, povolit si a nabrat sil i dechu. Dávat, dávat jsem už někdy neměla co. A Vy všichni jste tak trpělivě sloužili svou péčí, láskou a často, přečasto shovívavostí. Kdyby se mohl člověk vracet zpět do minula, toto bych chtěla napravit. Jak mne to trápí – je to má největší bolest v této chvíli, že už není možno, že nezbývá času to napravit. A zas nakonec ještě přidávám bolest. Prosím Vás, pro všechno krásné, co bylo mezi námi: odpusťte. Stalo se to tak nějak proti všemu očekávání. Tolik jsem si přála už Vám nikdy neublížit, když jsem psala podobný list o svém odsouzení v drážďanském vězení uprostřed nacistického šílenství. Tolik jsem slibovala tomu trsu lučních zvonečků na lipském vězeňském dvoře, který tam zůstal uprostřed rozvalin po bombardování, že už nikdy nebudu dávat před Vámi ničemu na světě přednost. A přece to zas dopadlo jinak. „Jsou určité pudy v člověku, které nestačí překonávat, vždy zas a zas vyplavou nad hlavami povahy jako míč nad vodu.“ To jsem také nedávno četla. A já měla takové nepřekonatelné volání v sobě. Vždycky něco řeklo „’To musíš“, a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často tolik omylu – sobeckosti povrchnosti a nedomyšlenosti. Neodmítejte toto doznání, je pravdivé – jen si mne správně rozeberte. Vaše kritika bude i tak víc než shovívavá a já z ní vyjdu s plnou náručí lásky a prominutí. Ale musíte to vědět, že to dnes takhle cítím. Vždyť jsem ve chvíli, kdy člověk smí už jen pravdu říkat a ničím si neulevovat. Vím, že jste přesvědčeni, že jsem nikdy nechtěla jednat nečestně a podle, že jsem to myslela upřímně a poctivě, co jsem kdy dělala. Ale když myslím na Vás, na rozbité štěstí, kterému jsem zasadila sama tolik ran, ptám se: nepřecenila jsem některé hodnoty – bylo toho potřebí, abych hrála nejen o svou,. ale také o Vaši tichou a skromnou spokojenost dobrých a milujících se lidí? V posledních měsících jsem si tuto otázku položila tak často, že Vám ani neumím říct. A před soudem svého svědomí jsem došla k tomu, že jsem se na Vás, na těch sobě nejbližších, na těch, kteří dovedou milovat bez nároků, bez touhy po odezvě, že na Vás jsem se opravdu provinila. Prosím Vás proto s velkou vroucností svého srdce, odpusťte, odpusťte a vzpomínejte jen na to dobré, co bylo. A snad toho také najdete dost, když to na náruč nestačí. Kdybych věděla, že se Vám opravdu podaří najít alespoň několik skutečných, neměnných a trvalých hodnot našeho vztahu, bylo by mi lehko. Prosím Vás, pokuste se o to. Pak zůstanu jistě trvale mezi Vámi a těmi, kdož mne milovali a byli mi blízcí. To už mne potom nelitujte, že odcházím od Vás dříve, než jste, než jsme předpokládali. A vůbec mne nelitujte – vzpomínejte jen – vzpomínejte radostně, tvořivě, ať z každé té vzpomínky je klad. Chraňte se zbytečné negace a rozeznávejte dobře a jasně, co je kladem, co hodnotou! Buďte i při lásce kritičtí a nezatěžujte se ze mne ničím, co by Vás mohlo svést z cesty jasného, prostého, kladného života. Neustrňte – jděte dál nezavírejte se v ulitě svého myšlení, které by se bálo mé kritiky – to je kritického cenění mé osoby! Vždyť Vaše láska mi nedá nakonec ublížit, i když si mnohé zhodnotíte po pravdě a ne tak, jak jsem si to představovala já. Budu v tom Vašem oceňování ještě vždycky na tom moc dobře. Jestli bych vůbec směla někomu něco vyčítat, je to, že mne mnoho těch velikých a laskavých srdcí přeceňovalo. Neříkám to ze zpovědní skromnosti. Vím, že jsem dělala mnohé a také dobře, říkám Vám, že jsem Vás rovněž horoucně a hluboce milovala, ale snad by mi bývalo často bylo potřebí, abyste mi byli dovedli ukázat, že mne něco zavádí říci to tak, jak mi to kolem vánoc 1947 řekla jednou Alice Masaryková: „Paní, nedělejte se wichtig.“ Myslela to v žertu, ale sedělo to. Mělo se mi to říkat častěji. – Možná že bych Vám tento dopis nepsala. „Nikdy neplač nad rozlitým mlékem,“ říkávala má mateřská přítelkyně F. F. Plamínková. Vzpomínám: bude tomu za čtyři dny – 28. června právě osm let, co ji ode mne nacisté odtáhli do Kobylis a tam zastřelili. Bylo mi tehdy z toho přeukrutně hořce, a když bylo nejsmutněji, vzpomněla jsem si na tato její slova. Lidský život je sice něco víc než rozlité mléko, ale pod zorným úhlem věčnosti také jen vlastně taková malá událost. Všechno se nikdy nepovede – i poctivě myšlené může být mylné a svede tě z cesty. Když jsem stávala v podzemní muničce pod lipskou věznicí u svého revolverového soustruhu a táhla, již hladová, desátou hodinu denní nebo noční šichty, tam jsem poznala, že jen jediný špatný hmat, jen jedno nepromyšlené otočení a už Tě stroj drtí a drtí. A což takový hutník, valcíř nebo pudlař. Zapomene se na vteřinu, nesprávně se postaví a stojí ho to život. A to se může stát i veřejnému pracovníkovi, i politikovi. Vždyť dnes všichni jedeme v tom ohromném, třeskutém dění, které láme svět a rodí nový život. A všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud tím potřebným zmrvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo. Vy nejlépe víte, jak jsem milovala ten kus světa, kde je má vlast. Vy mi snad také věříte, že jsem ho ani jeho lid nechtěla zradit. Nebylo to nízké a nečestné, co mne přivedlo či svedlo k těmto koncům. Ale byla-li to nesprávná cesta, pak je mi samozřejmé, že to takhle muselo dopadnout. Omyl politikův, jako nepromyšlený pohyb valcíře obojí končívá pravidelně smrtí. Proto prosím, Vy, kteří budete také ještě přesvědčováni časem, já už to vidět nebudu, najdete-li moji chybu potvrzenou, nesmíte vidět v tom urážku a křivdu, když se také tak bude posuzovat. Nezatrpkněte, nedívejte se jen očima své osobní bolesti – suďte po pravdě – proto mne nebudete ještě méně milovat, když si budete umět říci: udělala chybu. Jen mi ponechte to právo před svou tváří, že jsem měla sílu i v této chvíli o sobě myslet poctivě a čestně. – Vy víte, že tuto pře těžkou chvíli svého života překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá. Podívejte se: Naše předobrá máma umírala tři roky na rakovinu a opouštěla nás také právě v té chvíli, kdy by se jí s námi bylo ještě tak dobře, ba dokonce radostněji žilo. A já to nebudu mít ani tak těžké, jako to měla ona, chudérečka moje. A budu zase s ní. Máte-li víru, i to mi můžete závidět. Nepíši Vám nic, co by znamenalo radu nebo pomoc v nesnázích, které Vás ještě čekají. To mi musíte prominout, to už nějak nemohu tolik už nestojím nohama na zemi. Vy si jistě poradíte sami a musíte. Jen Vás z plna srdce prosím, chraňte své zdraví, buďte ve všem všude opatrní a neopouštějte se. Život je samé úskalí a já budu do posledního dechu prosit Boha, aby Vás zbavil všeho zlého. Jenom ta krutá bolest kdyby nebyla, to mé zlomené srdce, to, že nevím o svém milovaném, předrahém muži. Je-li mezi živými, budou pro něho platit slova, která napíši jemu, tak jako každému z Vás. Nezapomeňte na mne se svou láskou a modlitbou.
Poslední dopis dr. Milady Horákové
Praha – Pankrác věznice
27. VI. 1950, 2 1/2 hod. „Uvedeno z originálu“.
Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče – mám z Tebe radost – jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. – Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest – buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. – Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše
Milada.
Komunistická vazební fotografie Milady Horákové (1949). Zdroj: ABS / Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Odkaz odvahy: Milada Horáková a tíha svědomí národa
Milada Horáková zůstává nesmazatelně zapsána jako symbol lidské odvahy a odporu vůči nespravedlnosti. Její příběh není pouze tragickou kapitolou dějin, ale univerzálním svědectvím o tom, co znamená stát si za svými zásadami tváří v tvář tyranii. Každý řádek jejích dopisů, každé slovo pronesené v soudní síni a každé gesto během procesu odráželo nezlomnou sílu ducha, který nedokázal zlomit ani brutální totalitní systém. To je něco, co nese dál význam i po desetiletích.
Její proces však nebyl jen o ní. Bylo to promyšlené divadlo, které mělo demonstrovat moc a kontrolu nad společností. Milada Horáková byla jen jedním z mnoha jmen na seznamu obětí, ale právě její statečnost a klid tváří v tvář nevyhnutelnému ji vyzdvihly na piedestal dějin. I přes všechen nátlak zůstala pevná, což bylo gestem odporu, které zanechalo hlubokou ránu na pověsti komunistického režimu.
Její poprava 27. června 1950 se nestala jen osobní tragédií, ale i symbolickým aktem, který poukázal na míru brutality komunistického Československa.
Byla to éra, která se neštítila ničím – od mučení po likvidaci těch nejlepších a nejoddanějších občanů. Tato nespravedlnost otřásla základy společnosti, ale také spojila ty, kteří chtěli bojovat za lepší budoucnost.
Utajené příběhy z doby jejího věznění a následného procesu zůstávají stále méně známé veřejnosti. Přesto mnohé z nich hovoří o jejím neuvěřitelném odhodlání. Ať už šlo o drobné projevy lidskosti během izolace nebo její schopnost v průběhu výslechů udržet svou důstojnost – každý detail dokresluje obraz výjimečné ženy, která nikdy neslevila ze svých principů.
Milada Horáková přesto nepřestává inspirovat. Její odkaz je výzvou k tomu, abychom se postavili bezpráví a bojovali za hodnoty, které nás definují jako lidské bytosti. Její příběh nám připomíná, že svoboda, kterou mnozí považují za samozřejmou, byla vybojována oběťmi, které byly ochotny za ni položit svůj život. Je to povinnost, kterou máme vůči její památce – nikdy nezapomenout.
Památka Milady Horákové zůstává mementem a varováním pro budoucí generace. Její odvaha je příkladem toho, jak se postavit temnotě a najít vnitřní sílu i v těch nejhorších okamžicích. Nejen, že čelila nepříteli, ale dokázala i ve chvílích největší bolesti rozdávat světlo a naději těm, které milovala.
Pohádková naděje, tvrdý pád: jak ekonomická transformace změnila osud Československa
Dnes, kdy se stále znovu objevují hrozby, je její příběh důležitější než kdy dřív. Její hlas z cely smrti nás oslovuje se stejnou silou, s jakou dokázala čelit samotné temnotě. A právě tento hlas je tím, co nás všechny musí vést k tomu, abychom nikdy nepřestali hájit svobodu, pravdu a lidskou důstojnost.
