Dva národy, jeden stát a nevyhnutelný konec. Jak česká a slovenská cesta vedly k nekrvavému rozvodu, který zaskočil svět?
Počátek rozkolu. V roce 1992 se v ulicích Prahy i Bratislavy neslo zvláštní napětí. Nebyly to demonstrace, protesty či ozbrojené konflikty, jaké zažívaly jiné rozpadající se federace v Evropě.
Bylo to ticho, více než výmluvné. Československo, kdysi hrdý společný stát, stálo před osudovou volbou: pokračovat společně, nebo se navždy rozdělit?
Cesta k rozvodu nezačala výhrou Vladimíra Mečiara na Slovensku a Václava Klause v Česku. Začala daleko dříve. Federalizace v roce 1969 sice přinesla autonomii oběma republikám, ale rovněž položila základy budoucího rozdělení. Slovensko se nikdy necítilo plně rovnocenným partnerem. Různé ekonomické příležitosti, zásadní rozdíly v politických představách i český pragmatismus proti slovenskému nacionalismu přispívaly k rozkolu.
Pomlčková válka a rostoucí spory
Jedním ze symbolů rozdělení se stala tzv. Pomlčková válka. Slovenské politické elity žádaly změnu názvu federace, aby reflektovala rovnocenné postavení obou republik. Spor o pomlčku v názvu československé federace se stal metaforou pro hlubší neshody. Slováci chtěli větší autonomii, zatímco Čechům se zdálo, že je Slovensko ekonomicky brzdí.
Slovenský průmysl se v 80. letech silně orientoval na zbrojní výrobu, což po pádu železné opony vedlo k jeho prudkému úpadku. Mnozí obviňovali Prahu z toho, že neudělala dost pro podporu slovenské ekonomiky. Česká strana naopak vnímala Slovensko jako zátěž, která čerpá více, než přispívá.
Vila Tugendhat a osudová dohoda
Rozhodující okamžik nastal 8. června 1992, kdy se Václav Klaus a Vladimír Mečiar setkali v brněnské vile Tugendhat. Po hodinách jednání došli k jedinému možnému řešení: rozchod. Nebylo to o emocích, ale o pragmatické politice. 26. srpna byla dohoda podepsána a osud federace zpečetěn.
Mapa ČSSR. Zdroj: Doktor Mandrake / CC BY-SA 3.0
Ačkoliv mnozí Češi a Slováci tou dobou věřili, že rozpad lze ještě odvrátit, oba politici se rozhodli jednat bez referenda. Bylo to správné? „Dělat referendum v atmosféře chaosu by bylo nebezpečné,“ tvrdili politici. „Lidé chtěli zachovat společný stát,“ oponovali jiní. (Pozn. redakce Klaus a Mečiar byly a dodnes jsou v očích široké veřejnosti považováni a vnímáni za tento pakt, který oba politici spáchali, jako tzv. „političtí šmejdi“ a mnoho lidí jim toto nesmyslné rozhodnutí dodnes neodpustilo).
31. prosince 1992: poslední noc Československa
Na Silvestra roku 1992 už bylo jasné, že Československo končí. Půlnoc znamenala konec federace a začátek dvou samostatných republik. Praha i Bratislava slavily, ale v mnoha domovech panoval smutek. „Bylo to jako rozchod po dlouhém manželství. Každý věděl, že to jinak nejde, ale bolelo to,“ vzpomínal jeden z pamětníků.
Důsledky rozvodu
„Rozdělení majetku proběhlo poměrně hladce. Nemovitosti se dělily podle lokace, ostatní majetek v poměru 2:1 ve prospěch České republiky. I tak zůstal prostor pro drobné spory, například o rekreační oblast Kasárna na hranicích obou zemí. Ekonomicky si Česko vedlo lépe, ale Slovensko se rychle vzpamatovalo. Vstup obou zemí do EU v roce 2004 vztahy normalizoval a dnes jsou česko-slovenské vazby silnější než kdy dříve,“ vysvětluje redakcí oslovený historik Pavel Pajer.
Rozpad Československa je dodnes považován za unikátní příklad pokojného rozdělení státu. „Bylo to něco, co se učí na univerzitách po celém světě jako modelový případ,“ říká dále Pavel Pajer.
„Ačkoliv se česká i slovenská cesta rozdělily, jedno je jisté: dějiny obou zemí budou navždy propojeny. Ať už jako jeden stát, nebo dvě suverénní republiky,“ dodává historik.
Legislativní pozadí a majetkové vypořádání
Ústavní zákon č. 541/1992 Sb. a č. 542/1992 Sb. stanovily přesné právní podmínky pro rozdělení federace. Státní majetek se rozděloval v poměru 2:1, přičemž zahraniční ambasády byly přerozděleny tak, aby každá země měla odpovídající diplomatické zastoupení.
Osady jako Sidónia a Šance musely být administrativně přeřazeny, aby vyhovovaly novým hranicím. Při rozdělování státního majetku se řešily složité otázky, například přístup k železnicím a státní televizi.
Názory odborníků a veřejnosti
Podle politologa Jiřího Pehe bylo neprovedení referenda chybou, neboť podle tehdejší ústavy měl být takový krok podroben veřejnému hlasování.
Průzkumy z roku 2002 ukázaly, že tehdy považovalo rozdělení za správné 43 % Čechů, zatímco 46 % s ním nesouhlasilo. Na Slovensku bylo více zastánců samostatnosti, což bylo patrné už ve volbách v roce 1992.
Podle agentury STEM z roku 2012 (z veřejně dostupných dat) bylo hodnocení rozdělení Čechy smíšené: 37 % ho vnímalo pozitivně, 36 % negativně a 27 % si nebylo jistých. Mladší generace vnímala rozdělení kladněji, zatímco starší lidé měli většinou opačný názor.
Na Slovensku byla touha po samostatnosti patrná už od vyhlášení Slovenského státu v roce 1939 a federalizace v roce 1969 jen posílila separatistické tendence. Průzkum Martina a Zory Bútorových z roku 1993 ukázal, že rozdělení podporovalo 30 % Slováků, zatímco přes 50 % bylo proti.
Ať už byla veřejná podpora jakákoli, jedno je jasné: rozdělení proběhlo pokojně, a to je něco, na co mohou být obě země hrdé.
Mezinárodní reakce na rozdělení
Rozpad Československa byl v mezinárodním kontextu vnímán jako výjimečný a bezprecedentní proces.
Zatímco v té době probíhala krvavá válka v Jugoslávii a rozpad Sovětského svazu byl doprovázen chaosem, Česká a Slovenská republika se rozdělily mírovou cestou. Mnozí zahraniční analytici zpočátku očekávali, že se federace udrží, nebo že alespoň dojde k referendu. Například Spojené státy a Německo zpočátku rozdělení neoficiálně zpochybňovaly, neboť stabilita střední Evropy byla pro ně klíčová. Nakonec však oba státy nové republiky rychle uznaly.
Role médií v procesu rozdělení
Tehdejší média, zejména v České republice, se k rozdělení stavěla spíše kriticky. Novináři častokrát upozorňovali na nedostatek veřejné debaty a absenci referenda. Na Slovensku byla situace jiná – velká část médií, zejména ta blízká HZDS, se snažila prezentovat rozdělení jako logické a nezbytné. To částečně pomohlo Vladimíru Mečiarovi získat veřejnou podporu pro jeho kroky vedoucí k samostatnosti Slovenska.
Ekonomické dopady rozdělení
Jedním z největších argumentů proti rozpadu federace byla ekonomická provázanost obou republik. Slovensko mělo slabší ekonomiku a vyšší nezaměstnanost, zatímco Česko bylo průmyslově vyspělejší. Po rozdělení se slovenská ekonomika dostala do těžkostí, zejména kvůli ztrátě trhů a snížení průmyslové produkce. Přechodná období byla složitá – například měnová unie mezi ČR a SR vydržela jen necelé dva měsíce, protože hrozilo, že Slovensko bude muset čelit výrazné inflaci.
Armádní rozdělení
Jedním z komplikovaných aspektů rozpadu bylo dělení armády. Československá lidová armáda měla rozsáhlé zázemí, zbraně i vojenské instituce, které musely být rozděleny mezi nově vzniklé státy. Dělení vojenské techniky proběhlo podle poměru obyvatel 2:1, podobně jako u jiných státních institucí.
Zajímavé je, že mnozí slovenští vojáci se rozhodli zůstat v české armádě, protože měla lepší zázemí a vyšší prestiž.
Rozdělení federálních symbolů
Jedním z aspektů, který vyvolal emoce, bylo rozdělení státních symbolů. Česká republika si ponechala původní československou vlajku, což bylo na Slovensku vnímáno jako nespravedlivé. Podle tehdejších dohod měly obě republiky přijmout nové symboly, ale Česká republika se nakonec rozhodla pokračovat s původní trikolórou. Slovensko přijalo svůj současný státní znak a vlajku, které lépe reflektovaly jeho historickou identitu.
Československá diaspora a dopady na občany
Pro tisíce Čechů a Slováků, kteří žili v jiných zemích, znamenalo rozdělení nutnost vyřešit svou státní příslušnost. Ačkoliv byla přijata řada zákonů umožňujících dvojí občanství, v prvních letech se mnoho lidí dostalo do administrativních potíží. Důsledky rozdělení pocítili i lidé žijící v pohraničních oblastech, kteří byli zvyklí volně cestovat a pracovat na druhé straně federace.
Historické paralely s první republikou
Přestože rozpad federace byl vnímán jako moderní politický akt, mnoho historiků jej přirovnává k situaci z roku 1918, kdy vzniklo Československo.
Rozpad Sovětského svazu: konec jedné éry a začátek nové geopolitické reality
Zatímco v roce 1918 se Čechoslováci spojili kvůli geopolitickým a národnostním důvodům, v roce 1992 šlo o jejich odtržení na základě rozdílných ekonomických a politických vizí. Rozdílné přístupy k centralizaci a decentralizaci státu byly zřejmé už v první republice a v roce 1992 se tyto historické tendence naplno projevily.
