Odbojářky, zdravotnice i špionky psaly dějiny jinak – bez slávy, ale s odvahou, která často stála život.
Zatímco muži odcházeli na frontu se zbraní v ruce, ženy často zůstávaly v pozadí – ne však pasivně. Mnohé z nich vedly vlastní válku, skrytou, tichou, ale neméně nebezpečnou. Jejich zbraněmi byly odvaha, informace, lékařská pomoc i organizační talent. Nebyly hrdinkami na plakátech, ale v realitě. Neschovávaly se za prapory, ale ve sklepích, na půdách, v tichých bytech, kde ukrývaly pronásledované nebo přepisovaly ilegální tisk. Často beze jména, beze slávy, ale s vědomím, že jejich činy mají cenu života. Příběhy těchto žen se do historických příruček dostaly jen okrajově. Dnes však znovu vyplouvají na povrch jako připomínka, že odvaha má i ženskou tvář. A že válka se nevede jen puškou, ale i srdcem.
„Ženy byly aktivní součástí domácího i zahraničního odboje. Nešlo pouze o pomoc raněným či starost o děti, ale často o vysoce rizikové činy, za které jim hrozilo zatčení, mučení či smrt. Podílely se na ukrývání parašutistů, přenášely vzkazy, vyráběly falešné doklady, sloužily jako spojky a zároveň organizovaly sbírky, zásobování či šíření ilegálního tisku. Mezi nejznámější patří Jindřiška Nováková, Marie Žilanová, Marie Kutinová nebo Zdeňka Eliášová. Tyto ženy byly součástí skupin, které pomáhaly atentátníkům na Heydricha a stály za mnoha sabotážími v protektorátu. Většina z nich za svou činnost zaplatila vězením nebo životem. V historických záznamech se ale objevují jen okrajově. Jejich činnost byla dlouho zamlčována nebo bagatelizována. Až práce moderních badatelů a pamětnických iniciativ ukazuje jejich roli v pravém světle. Díky jejich odvaze přežily stovky dalších. Byly to ženy, které dokázaly stát pevně, i když vše kolem padalo. Jejich ticho bylo hlasitější než zbraně. A jejich jména si zaslouží být vyslovována nahlas,“ uvádí k tématu web avcr.cz.
Hrdinství v sukni: když ženy psaly dějiny ze stínu
Nebyla to uniforma, co z nich dělalo bojovnice. Byla to schopnost přežít bez zbraní v ruce, a přesto zasáhnout nepřítele tam, kde to bolelo nejvíc. Ženy ve válce nestály vždy v první linii – a právě proto jejich činy unikaly pozornosti. Ale zajišťovaly zbraně, jídlo, úkryty, informace i odvahu. V jejich rukou se domov stával základnou odboje, a každá všední činnost mohla být zastíracím manévrem. V době, kdy mužští hrdinové získávali medaile, ony pálily tajné spisy a vynášely raněné. Ne pro slávu. Pro spravedlnost.
Právě na ženské odvaze stála síť domácího odboje. Nezazněly po nich salvy čestných salv, ale právě ony pomáhaly budovat záchytné body, kde se rozhodovalo o životech parašutistů a pronásledovaných. Příběh Marie Kutinové, která poskytla úkryt jedné z nejhledanějších osob protektorátu, je jedním z mnoha, které nebyly vyprávěny celé generace.
Až moderní historici začínají chápat, že bez těchto „neviditelných“ bojovnic by se mnohé mužské hrdinství nikdy nestalo možným.
Ženský odboj byl i odbojem proti společenským očekáváním. Ve chvíli, kdy režim ženy redukoval na pasivní oběti nebo matky národa, ony si v tichosti přivlastňovaly role, které jim nikdo oficiálně nesvěřil: plánovaček, sabotérek, rozhodujících spojek mezi bunkry, byty a lesy. Právě tato neformální síť žen tvořila nervový systém protinacistického podzemí – ten, který fungoval, i když ostatní selhávali.
Velkou kapitolou byly ženy ve zdravotnických oddílech. Mnohé z nich sloužily v první linii, často bez základního vybavení, ale s vědomím, že každý život, který zachrání, má hodnotu vítězství. Na východní frontě i na domácí půdě podávaly výkony, které dnes vzbuzují údiv: tisíce ošetřených, desítky evakuovaných raněných. Přitom samy často trpěly podvýživou, chladem a věčným strachem z prozrazení. Přesto neodcházely. Byly pevnější než zdi krytů, ve kterých pracovaly.
Ženské špionky se staly tichými aktérkami informačních her, které rozhodovaly o úderech i příměřích. Jejich výhodou byla nenápadnost – většina gestapáků si ženy na první pohled nepropojila s rozsáhlou špionážní sítí. A tak se stalo, že mnohé přenášely zprávy v švech kabátů, v tkaničkách, v krabičkách od pudru. Jedna z nich, Věra Čáslavská, se zapsala do historie nejen jako sportovkyně, ale i jako osoba, která v protektorátu působila jako důvěrnice odboje. Její síla nebyla v boji – ale v mlčení, které chránilo životy.
A nakonec jsou tu civilistky. Matky, sestry, sousedky – ženy, které si nevybraly válku, ale musely v ní žít. Jejich každodennost byla plná rozhodnutí: komu věřit, komu dát najíst, komu otevřít dveře. I ony bojovaly – tím, že udržely rodiny pohromadě, poskytly útočiště neznámému, přežily okupaci bez zlomení. Bez těchto tichých opor by společnost po válce neměla z čeho vyrůst.
Ženy, které nesly zbraň i naději: zapomenuté hrdinky českého odboje
Zatímco muži bojovali na frontách, ženy vedly tichou válku v zákulisí. Byly to zdravotnice, špionky, sabotérky a spojky, jejichž odvaha a obětavost byly klíčové pro úspěch odboje. Jejich příběhy však často zůstaly nepovšimnuty.
„Ve vojenských zahraničních jednotkách na Západě či Východě působily za druhé světové války stovky československých žen. I jako parašutistky, dělostřelci, snajperky, zdravotnice či spojařky. Další tisíce se zapojily do protinacistického odboje. Bez pomoci žen by se například neobešli Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem z paraskupiny Anthropoid, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha. Žádný atentát by se bez nich nekonal. Marie Moravcová si pro svou obětavost vysloužila přezdívku ‚máma parašutistů‘. Stejně statečné byly ženy z rodin Fafkových, Ogounových či Piskáčkových, které parašutisty rovněž ukrývaly. Všechny byly popraveny. Jejich odvaha a obětavost vyplývala z vlastenectví, které v té době Čechoslováci ke své zemi cítili. Ženy jsou často psychicky odolnější, takže se ve vypjatých situacích chovají leckdy statečněji a cílevědoměji než muži. Odráží se to i ve zprávě šéfa gestapa v Praze Hanse Geschkeho: ‚Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje vysloveně český šovinistický a protiněmecký postoj, který je zvláště patrný u žen.‘ Ženy podle historičky Aleny Vitákové intenzivně milují, ale stejně silně i nenávidí, když jsou ohroženy jejich děti či blízcí. To vedlo k ohromné chuti a síle bojovat s nacistickými okupanty. Už v Buzuluku prošly mimořádně tvrdým výcvikem. A pak i v samotné bitvě u Sokolova. Ve všech dalších, které následovaly, se chovaly mimořádně zmužile. V Sokolovu například narychlo ustupující čs. jednotka nechala v zákopech raněné. Avšak zdravotnice se pro ně vracely. Jen těžko si představit situaci, kdy drobné zdravotnice ošetřovaly pod palbou a tahaly do týlu mnohem těžší zraněné chlapy, než byly ony samy. Do bojových linií se přitom hlásily dobrovolně, třebaže mohly válečné hrůzy přežít někde v hlubokém týlu,“ uvádí dále k tématu server aktuálně.cz.
Zapomenuté tváře odvahy: ženy, které odmítly mlčet i tváří v tvář smrti
Některé z nich neunesly zbraň. Ale unesly rozhodnutí, která by lámala i vojáky.
Byly to ženy s propiskou místo pistole, s batohem plným falešných dokladů místo granátů. Ty, které psaly doby příběhům jiných – a přitom jejich vlastní zůstaly beze slov. Nešly do války pro slávu, ale protože nemohly jinak. Jejich zbraní bylo slovo, přehled, intuice i čisté svědomí. Milena Jesenská přepisovala víc než jen texty – přepisovala osudy. Marie Schmolková nevedla armády, ale zachránila stovky dětí. Jejich hrdinství se nedá měřit zbraněmi ani počtem padlých nepřátel. A přesto byly v ohrožení každý den. Stály v první linii svědomí.
V prostředí, kde se od žen čekalo mlčení, ony mluvily. Když se po ostatních chtělo, aby se dívali jinam, ony se dívaly přímo do tváře zlu. Nebyly aktivistkami v dnešním slova smyslu – byly ženami, které pochopily, že mlčet znamená spoluvinicí, nebo spoluvina. A právě proto začaly jednat. Nenápadně, bez plakátů, bez požadavků. Ale s jasným cílem: zachránit, co se zachránit dá. Ačkoliv po válce upadly v zapomnění, dnes se jejich tváře objevují alespoň v galeriích hrdinství. Ač pozdě, přece jen dostávají to, co jim právem náleží – přiznání.
„Milena Jesenská byla výraznou postavou kulturního i politického života meziválečného Československa. Novinářka, překladatelka, žena s hlubokým citem pro spravedlnost. Její činnost v době nacistické okupace zahrnovala pomoc židovským uprchlíkům, organizování únikových tras a komunikaci s exilovou vládou. Byla zatčena gestapem v listopadu 1939 a následně deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde v roce 1944 zemřela. Její odvaha, klid a schopnost naslouchat lidem z ní činily skutečnou morální autoritu. Marie Schmolková byla významnou humanitární pracovnicí. Pomohla zachránit více než deset tisíc židovských dětí, z nichž mnohé opustily Evropu díky jejímu úsilí. Spolupracovala s britskými i československými institucemi, navazovala kontakty s židovskými komunitami, vyjednávala s politiky i úřady. I ona byla za svou činnost několikrát vyslýchána, a přesto v pomoci neustala. Po Mnichovu zůstala v emigraci, kde se dál věnovala záchraně uprchlíků. Obě ženy představují typ hrdinství, které není viditelné v bitevních statistikách, ale v osudech těch, které zachránily. Jejich památka je dnes připomínána nejen v České republice, ale i v zahraničí. V roce 2021 byla oběma ženám věnována putovní výstava České hrdinky, pořádaná Českými centry. Výstava prezentuje jejich portréty, životní příběhy a dobové materiály. Projekt klade důraz na osobní rozměr hrdinství, civilní postoje a sílu jednotlivce tváří v tvář totalitní moci. Jeho cílem je obnovit paměť na ženy, které ve své době nebyly vnímány jako hrdinky, přesto jimi bezpochyby byly. Jde o krok k narovnání historického dluhu, který vůči nim jako společnost máme,“ uvádí czechcentres.gov.cz.
Neviditelné vítězství: proč musíme slyšet hlasy žen i po válce
Historie bývá hlasitá tam, kde zní zbraně, a mlčenlivá tam, kde zůstává slza. Ženy, které bojovaly v tichu, ve stínu a v osobním riziku, nám zanechaly dědictví, které se nedá vystavit ve vitrínách, ale které formovalo budoucnost. Nebyly to jen pomocnice – byly to klíčové články rezistence, etické kompasové body v čase, kdy se morálka lámala. Jejich příběhy se začaly znovu psát ne proto, aby naplnily kvóty v dějinách, ale proto, že byly dlouho nefér opomíjeny.
Neviditelné hrdinky: jak ženy v zázemí podporovaly válečné úsilí během první světové války
Odbojářky, zdravotnice, parašutistky i civilní hrdinky nechtěly být oslavovány. Chtěly dělat správnou věc. A právě v tom spočívá jejich velikost – v konání bez očekávání odměny. Dnes, ve světě, který často zapomíná na ticho jako projev síly, je jejich příklad hlasitější než kdy dřív. Připomíná, že odpor může mít i podobu všedního gesta: otevřených dveří, pohledu bez strachu, rozhodnutí zůstat člověkem.
Dokud budou jejich příběhy vyprávěny, jejich odvaha nezmizí. A my, jako společnost, jim dlužíme víc než jen připomínku – dlužíme jim vděk, že svým mlčením vybojovaly prostor, v němž dnes můžeme svobodně mluvit.
