Krvavý konflikt mezi bolševiky a jejich odpůrci (1917-1920) o další směřování Ruska. Zápas o moc a ideály s miliony obětí.
Rusko na počátku 20. století představovalo jednu z nejzaostalejších zemí Evropy. Ačkoli se car Alexandr II. v 19. století pokusil o modernizaci říše prostřednictvím reforem soudnictví, armády, územní správy a zrušením nevolnictví, jeho nástupce Alexandr III. se vrátil k autokratickému stylu vlády. Nejbouřlivější období zažilo Rusko za vlády cara Mikuláše II. (1894–1917). Zásadním rokem se stal rok 1905, kdy po porážce v rusko-japonské válce propukla první ruská revoluce.
Car ji sice krvavě potlačil (např. střelbou do demonstrantů, tzv. Krvavá neděle), avšak byl nucen k ústupku v podobě zřízení Státní dumy, která měla fungovat jako parlament.
Ve skutečnosti však carská samovláda pokračovala a role Dumy byla značně omezena. Důležitý byl ovšem postupný vznik politických stran, které sehrály klíčovou roli v roce 1917. Mezi nejdůležitější patřili Kadeti (konstituční demokraté v čele s Pavlem Miljukovem), liberální strana, Eseři (Socialisté revolucionáři) hájící zájmy rolníků, a Sociální demokraté zastupující dělníky. V rámci Sociální demokracie se vyprofilovaly dvě silné frakce: reformní menševici (Julij Martov, Georgij Plechanov) a radikální bolševici (Vladimir Iljič Lenin, Lev Trockij, Josif Vissarionovič Stalin), kteří usilovali o okamžitou revoluci.
Po vypuknutí první světové války se Rusko ocitlo v hospodářském rozvratu, který byl umocněn neúspěchy ruských vojsk na frontě. Obyvatelstvo čelilo stále se prohlubujícím obtížím, což vedlo k narůstající nespokojenosti s politickým režimem. Ruská armáda se začala rozkládat zevnitř, dezertace vojáků se stávaly běžným jevem. Mikuláš II. nedokázal efektivně vládnout a byl silně ovlivňován Grigorijem Jefimovičem Rasputinem, který fakticky ovládal dění v zemi. Krize vyvrcholila v roce 1916, kdy neustále probíhaly stávky a demonstrace a dezertace z armády byly stále častější. Tyto události nakonec vyústily v revoluci, která propukla v únoru 1917 (podle tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře, což odpovídá březnu podle gregoriánského kalendáře).
Evropské dějiště občanské války Pod kontrolou bolševiků, únor 1918. Pod kontrolou bolševiků, léto 1918 Maximální dosah anti-bolševických sil. Zdroj: Hoodinski/CC BY 3.0
Během února 1917 probíhaly v Petrohradě i dalších městech Ruska demonstrace, při nichž lidé požadovali ukončení války a zlepšení hospodářské situace. 22. února začala stávka dělníků v Putilovově závodě v Petrohradě, následovaná generální stávkou a 27. února vypuklo povstání proti carismu. Mikuláš II., který se v době nepokojů nacházel mimo Petrohrad, byl svržen a byla vyhlášena republika. Car, proti němuž se postavila i armáda, nakonec 2. března 1917 abdikoval. Po únorové revoluci začal v Rusku proces demokratizace a liberalizace, avšak klíčové problémy spojené s válkou a hospodářstvím se nedařilo řešit.
Po únorové revoluci v Rusku nastalo období dvojvládí. Oficiální moc držela Prozatímní vláda, v jejímž čele stanul nejprve kníže Georgij Lvov a později menševik Alexandr Kerenskij. Druhým centrem moci byly sověty, zejména Nejvyšší sovět dělnických a rolnických zástupců, jemuž byly podřízeny místní sověty. Zpočátku v sovětech dominovali menševici a eseři, později v nich převahu získali bolševici.
Prozatímní vláda nedokázala naplnit očekávání demonstrujících, kteří požadovali „chléb a mír“. Nespokojenost s pokračující válkou v Rusku narůstala, demonstrace sílily a v květnu 1917 museli odstoupit ministři války Pavel Miljukov a Alexandr Gučkov.
- dubna 1917 se z exilu ve Švýcarsku vrátil do Ruska Vladimir Iljič Lenin. Jeho návrat byl podporován (i finančně) Německem, které doufalo, že Lenin přispěje k vystoupení Ruska z války. Lenin, zastánce revoluční proměny společnosti, prosazoval tezi, že revoluce může proběhnout i v nejslabším článku kapitalistické soustavy, tedy v Rusku. Vyhlásil tzv. Dubnové teze, program přechodu od buržoazně-demokratické revoluce k revoluci socialistické s heslem „Všechnu moc sovětům!“. Prozatímní vláda tedy neměla mít žádnou moc a veškerou moc měli získat bolševici v sovětech. Lenin považoval situaci za vhodnou pro revoluci, a to jak z hlediska mezinárodní situace, tak vnitropolitické situace v Rusku (únava z války, nespokojenost s vládou, neřešená agrární otázka).
V červenci 1917 se Prozatímní vláda pokusila zvrátit situaci na frontě ofenzívou, která však byla neúspěšná (s výjimkou úspěchu československých legií v bitvě u Zborova). To vedlo k další vládní krizi a Lvova v čele vlády vystřídal Kerenskij. Vláda čelila silnému tlaku bolševiků a zahájila proti nim kampaň. Na bolševické vůdce byly vydány zatykače a Lenin s Grigorijem Zinovjevem byli obviněni z velezrady. Lenin znovu emigroval, tentokrát do Razlivu u finských hranic. Protibolševickou kampaní skončilo období dvojvládí a sověty přestaly být opozicí Prozatímní vlády.
V září 1917 proběhl pokus o vojenský puč vedený generálem Lavrem Kornilovem. Puč však ztroskotal především díky bolševické agitaci mezi vojáky, kteří se odmítli ke generálovi přidat. Vliv bolševiků postupně rostl, vznikaly tzv. rudé gardy, které získávaly vliv v sovětech, podporu u vojáků a u Baltského námořnictva (v Kronštadtu a petrohradských posádkách). Lenin připravoval program revoluce, ozbrojeného povstání a převzetí moci bolševiky. Hlavním agitátorem se stal Lev Trockij. Prozatímní vláda chystala opatření proti povstání, vydávala zatykače, zakazovala bolševický tisk a do Petrohradu povolávala věrné vojenské jednotky kozáků a junkerů. Tato opatření však pouze urychlila přípravy bolševického povstání.
Vojáci Donské armády v roce 1919; bílá pěchotní divize v březnu 1920; vojáci 1. jízdní armády; Lev Davidovič Trockij v roce 1918, Bolševici popravení Rakousko-uherskou armádou v roce 1918. Zdroj: Yanachka/Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Bolševická revoluce (Velká říjnová socialistická revoluce) začala 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře). Rudé gardy po výstřelu z křižníku Aurora obsadily klíčové body v Petrohradě a pozdě večer dobyly Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády. V čele revoluce stál Lev Trockij, 7. listopadu se do Petrohradu vrátil i Lenin, který převzal vedení. Ministři Prozatímní vlády byli zatčeni, premiér Kerenskij uprchl ze země. Vznikla vláda sovětů v čele s Vladimírem Iljičem Leninem. Ve dnech 7. až 9. listopadu nepřetržitě zasedal II. všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců, který schválil Dekret o míru, jenž vyzýval válčící státy k okamžitému zahájení mírových jednání bez anexí a kontribucí, a Dekret o půdě, který znárodnil veškerou půdu a předal ji do užívání rolníkům. Sjezd také zvolil novou vládu – Radu lidových komisařů (Sovnarkom) v čele s Leninem. Bolševici tak uchopili moc v Rusku.
Říjnová revoluce znamenala zásadní zlom v ruských dějinách. Svržením Prozatímní vlády a nástupem bolševiků k moci začala éra Sovětského svazu, která na desítky let ovlivnila nejen Rusko, ale i velkou část světa. Následovala občanská válka (1918–1922), v níž bolševici museli bojovat proti mnoha odpůrcům, a nakonec z ní vyšli vítězně. Vznikl Sovětský svaz, první socialistický stát na světě.
Krymská válka: střet impérií o nadvládu
Události roku 1917, počínaje únorovou revolucí a konče říjnovým převratem, hluboce otřásly ruskou společností a navždy změnily její politické a sociální uspořádání. Od carské autokracie se Rusko posunulo k totalitnímu komunistickému režimu, který se stal jedním z hlavních aktérů světové politiky ve 20. století.
