Bitva u Waterloo rozhodla o osudu Evropy, ukončila Napoleonovu vládu a znamenala definitivní konec jeho vojenské i politické moci.
Tématu se dnes věnovala redaktorka našeho magazínu Lenka Nová, která s odkazem na své redakční zdroje a knižní zdroje uvedeny v textu shrnuje historické okamžiky související s bitvou u Waterloo.
Bitva u Waterloo, známá také jako střet u Belle Alliance, případně Napoleonem označená jako bitva u Mont-Saint-Jean, se odehrála v podvečer 18. června 1815 na belgickém území, asi dvacet kilometrů jižně od Bruselu. V této klíčové bitvě utrpěla Napoleonova francouzská armáda devastující porážku od vojsk Sedmé koalice, vedené anglo-batavskými silami pod velením vévody z Wellingtonu a pruskou jednotkou maršála Blüchera. Tento neúspěch pro Napoleona znamenal definitivní konec jeho snahy o obnovu moci a pro Evropu ukončení éry napoleonských válek. Přestože spojenci nakonec dosáhli samotného rozhodného vítězství, průběh kampaně naznačoval, že se situace pro ně mohla vyvinout zcela opačně.
I přes výhru u Waterloo spojenecká vojska předtím utrpěla ztráty v bitvách u Ligny a Quatre-Bras, což je donutilo k ústupu směrem k Bruselu. Wellington se však rozhodl zastavit ústup a zaujmout strategickou obrannou pozici na svazích nedaleko Waterloo. Napoleon, který ztratil cenné dopolední hodiny, poté následoval řadu útoků na britskou pozici, které ovšem jeho vojáci nedokázali prorazit. Po čtvrté hodině odpolední začaly na bojiště přicházet pruské posily, které se zhruba po čtyřech hodinách intenzivních bojů vedly na Napoleonovo pravé křídlo, což způsobilo chaos francouzských a přinutily je k ústupu.
Napoleon ve svých pamětech obvinil své maršály z neschopnosti, ale příčina debaklu spočívala spíše ve spletité kombinaci chyb, jak jeho vlastních, tak i jeho velitelů, stejně jako v rozhodnosti a houževnatosti protivníků.
Napoleonův návrat z vyhnanství a cesta do Belgie
Po kapitulaci vojsk Prvního císařství a následné abdikaci byl Napoleon v dubnu 1814 donucen vzdát se trůnu. Společně se svou gardou byl internován na ostrově Elba. Mezitím se v Paříži znovu chopil moci Ludvík XVIII. z rodu Bourbonů. Návrat starých pořádku však vyvolal odpor nejen mezi lidmi, ale i mezi armádou. Nový král nedodržel sliby, zejména pokud šlo o finanční podporu pro exilového císaře, což vyústilo v Napoleonovo rozhodnutí uprchnout. Dne 26. února 1815 opustil Elbu a 1. března přistál na francouzské pevnině u Antibes. Jeho postup směrem na Paříž byl původně provázen nedůvěrou, ale s každým dalším městem se k němu přidávali vojáci i nadšení občané.
Během necelých tří týdnů dokázal Napoleon bez jediného výstřelu vstoupit do Paříže, kde se opět chopil vlády. Okamžitě se pustil do stabilizace poměrů v zemi a začal obnovovat armádu. Přesto se pokoušel navázat diplomatické kontakty se zahraničím a vyjednat mírovou dohodu, mocnosti sdružené v koalici odmítly jeho návrhy a shromáždily proti němu téměř dva miliony vojáků. V blízkosti Francie však operovaly pouze dvě armády — pruská pod velením maršála Blüchera a anglo-batavská pod vedením vévody Wellingtona.
Napoleon měl dvě možnosti: čekat na invazi na domácí půdu a vést obranou válku, nebo zahájit vlastní útok s cílem rozdělit a postupně porazit nepřátelská vojska. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. S 128 tisíci muži Armée du Nord se 6. června nepozorovaně přesunul mezi řekami Sambra a Máza a 15. června překročil belgické hranice.
Bitva u Quatre-Bras a Ligny: nepřímá cesta k Waterloo
První větší střety se odehrály 16. června, kdy Napoleonova armáda narazila na pruské síly u Ligny a britské u Quatre-Bras. I přes vítězství u Ligny Napoleon nevyužil svůj potenciál k zničení pruské armády. Chybná koordinace výrazná nesouhra sborů a zmatené rozkazy k tomu, že významný útok proti pruskému boku nebyl způsoben. Prusové, i když utrpěli vysoké ztráty, se podařilo stáhnout a znovu se zformovat v okolí Wavre.
Britové se mezitím stahovali na sever k Bruselu, kde Wellington zvolil obrannou pozici na výšinách u Waterloo. Za deštivého večera 17. června se anglická a spojenecká vojska připravila na významný střet s Napoleonem, který vyčkával s útokem do následujícího dne.
Osudové střety u Waterloo: rozhodující zvrat ve válce
V bitvy u Waterloo 18. června Napoleon, těžkým terénem rozmáčeným deštěm, omezený den později útok, než původně zamýšlel. Vévoda z Wellingtonu mezitím využil své osvědčené taktiky „odvráceného svahu“, kdy skryl své jednotky před nepřátelskou dělostřeleckou palbou. První střet se odehrál u zámečku Hougoumont, kde Napoleonovy síly utrpěly značné ztráty. Navzdory opakovaným útokům se francouzským nedařilo prorazit britskou linii.
Klíčovým momentem bylo příchod pruských jednotek odpoledne. Zatímco Napoleon svou pozornost na útok na britský střed, Prusové začali tvrdě útočit na jeho pravé křídlo. V okamžiku, kdy začne masivní jezdecký útok, zdá se, že anglo-batavské síly ustupují. Nicméně britská pěchota zformovaná do karé odolala náporu francouzské jízdy.
Večer Napoleon nasadil do boje svou elitní starou gardu, avšak ta byla přivítána drtivou palbou britských jednotek a byla donucena k ústupu. Když spojenečtí vojáci zjistili, že se garda stahuje, rozšířila se mezi francouzskými jednotkami panika. Brzy poté se celá francouzská armáda dala na útěk.
Důsledky a odkaz bitvy
Porážka u Waterloo definitivně ukončila Napoleonovu politickou i vojenskou kariéru. Císař, který se po návratu do Paříže pokusil opět chopit vládu, byl donucen abdikovat ve prospěch svého syna. O několik týdnů později se vzdal britským úřadům a byl deportován na ostrov Svaté Heleny, kde strávil zbytek života.
Bojiště u Waterloo se stalo symbolem konce jedné z nejdramatičtějších epoch evropské historie. Místo, kde se střetla císařská armáda s koaličními silami, bylo postupně upraveno a dnes je možné navštívit památník Lvího kopce či muzeum věnované vévodovi z Wellingtonu. Každoročně se zde konají rekonstrukce bitvy, které připomínají okamžiky střetu, jenž změnil evropské dějiny.
