Krvavé dědictví nerozhodnosti: jak jedno rozhodnutí mahárádži změnilo osud Kašmíru a uvrhlo Indii s Pákistánem do nekončící války.
Bylo horké léto roku 1947, když britská Indie přestala existovat, čímž se završil dlouholetý boj za nezávislost. Hlavní postavou tohoto procesu byl Mahátma Gándhí, který vedl Indii k svobodě cestou nenásilného odporu a občanské neposlušnosti. Jeho snaha o sjednocení hinduistů a muslimů však nemohla zastavit narůstající napětí mezi oběma komunitami. Rozdělení Indie vedlo k masovým migracím a krvavým střetům, kdy miliony lidí byly nuceny opustit své domovy. Ve stínu tohoto chaosu se zrodily dva nové státy – Indie a Pákistán. a z jejího popela povstaly dva nové státy – Indie a Pákistán. Rozdělení nebylo pokojné. Mělo přinést mír, ale místo toho odstartovalo jednu z nejkrvavějších epizod v moderních dějinách. A uprostřed toho všeho se ocitl Kašmír, jehož osud měl být zpečetěn rozhodnutím jediného muže – mahárádži Hari Singha.
Mahárádža stál před volbou, která se zdála nemožná. Kašmír byl převážně muslimský, což by logicky znamenalo připojení k Pákistánu. On sám byl však hinduista a toužil po nezávislosti. Jenže taková možnost prakticky neexistovala. Pákistán tlačil na jeho rozhodnutí, Indie nabízela ochranu. A zatímco Singh váhal, v Kašmíru začalo vřít.
Počátek krveprolití
V říjnu 1947 se situace vymkla kontrole. Politické napětí mezi Indií a Pákistánem dosáhlo bodu varu, když se Muhammad Alí Džinnáh, generální guvernér Pákistánu, snažil prosadit svou vizi muslimského státu. Jeho tlak na připojení Kašmíru k Pákistánu vedl k vyhrocení situace, přičemž na obou stranách hranic se začaly formovat vojenské plány. Indická vláda sledovala události s obavami, zatímco Pákistán podporoval narůstající nepokoje mezi muslimským obyvatelstvem Kašmíru. Tato politická hra měla brzy přerůst v otevřený konflikt. Do severní části Kašmíru vtrhly paštunské kmeny podporované pákistánskou armádou. Rabovaly, vraždily a terorizovaly hinduistické i sikhské obyvatelstvo. Město Baramulla se změnilo v peklo – ulice se naplnily těly, klášter Panny Marie byl vypálen, jeptišky a pacienti nemilosrdně povražděni. Kašmír se otřásal v základech.
Hari Singh v panice prchal ze svého paláce a zoufale volal o pomoc. Obrátil se na Indii, která měla jasnou podmínku – Kašmír se musí oficiálně připojit k Indii. 26. října 1947 podepsal mahárádža dokument, který změnil dějiny. Indie okamžitě reagovala. Do Šrínagaru přistály první letouny s vojáky, kteří měli zabránit tomu, aby Kašmír padl do rukou pákistánských bojovníků.
Válka bez vyhlášení
Indická armáda se střetla s nepřítelem v krvavých bojích. 1. sikhský prapor, pod vedením podplukovníka Raje, byl první, který dorazil do Šrínagaru. Následně se k němu připojily jednotky 161. pěší brigády, včetně kumáonských a gurkhských oddílů. Indické letectvo sehrálo klíčovou roli při zásobování a bombardování pákistánských pozic. Boje byly nelítostné, zejména v oblasti Baramully, kde paštunské milice ničily hinduistické a sikhské osady. Strategické město Punč bylo obleženo po dlouhé týdny, než indické síly dokázaly prolomit obklíčení. Pákistánská armáda, která formálně do konfliktu vstoupila později, operovala prostřednictvím podpory místních milicí a neoficiálních jednotek. Každý metr země byl vykoupen krví. Paštunové a pákistánská armáda se nezastavily, ale indické jednotky měly výhodu – leteckou převahu a lepší zásobování. Města Uri, Baramulla a nakonec i strategický Punč padla zpět do indických rukou. Přesto konflikt pokračoval. Po měsících bojů, tisících mrtvých a nezměrném utrpení byla situace stále nejasná.
OSN a neklidná hranice
Na mezinárodní scéně se začaly ozývat hlasy volající po míru. Indie podala stížnost k OSN, což vedlo k vytvoření Komise OSN pro Indii a Pákistán (UNCIP). Komise doporučila stažení vojsk a uspořádání referenda v Kašmíru, které však nebylo nikdy realizováno. Po měsících diplomatických jednání byla 1. ledna 1949 vyhlášena dohoda o příměří, která byla schválena Radou bezpečnosti OSN a vedla k vytvoření Linie kontroly (LoC), která prakticky rozdělila Kašmír na indickou a pákistánskou část. Přestože příměří zastavilo hlavní boje, napětí v regionu nikdy neutichlo. Indie podala stížnost k OSN a v roce 1949 byla stanovena demarkační linie – Linie kontroly. Příměří bylo podepsáno, ale mír nikdy nepřišel. Kašmír se rozdělil, ale napětí zůstalo.
Dnes je Kašmír stále jablkem sváru mezi Indií a Pákistánem. To, co začalo jako nerozhodnost jednoho muže, se proměnilo v konflikt, který přežil generace. A otázka Kašmíru? Ta zůstává otevřená dodnes.
Hranice rozděleného Kašmíru: napětí, které nikdy neutichlo
Po ustanovení Linie kontroly (LoC) v roce 1949 sice boje utichly, avšak klid do regionu nepřinesly. Kašmír se rozdělil na dvě části – indickou a pákistánskou – přičemž obě země si nadále činily nárok na celé území. Napětí mezi nimi zůstávalo na bodu varu, a i přes přítomnost pozorovatelů OSN docházelo k menším ozbrojeným střetům. Kašmír se proměnil v jednu z nejmilitarizovanějších oblastí světa, kde každá jiskra mohla znovu rozdmýchat válečný požár.
V padesátých a šedesátých letech začal v regionu narůstat odpor vůči indické správě, zejména mezi muslimskou populací, která se cítila marginalizovaná. Politická nestabilita vyústila v opakované demonstrace a střety s indickými bezpečnostními složkami. Napětí vyvrcholilo v roce 1965, kdy mezi Indií a Pákistánem vypukla druhá kašmírská válka. Pákistán spoléhal na infiltraci svých speciálních jednotek a podněcování povstání, zatímco Indie reagovala rozsáhlou vojenskou operací. Boje skončily až pod tlakem OSN, kdy byla uzavřena Taškentská dohoda.
Ani to však nepřineslo trvalé řešení. Další eskalace přišla v roce 1971, avšak tentokrát se konflikt netočil primárně kolem Kašmíru. Pákistán se zmítal ve vnitřních nepokojích a povstání ve východním Pákistánu (dnešním Bangladéši) se stalo hlavní rozbuškou. Indie podpořila bangladéšské separatisty, což vedlo k vojenské intervenci a k porážce Pákistánu. Přestože se boje tentokrát odehrávaly převážně na východě, situace v Kašmíru opět zůstala nevyřešená. Šimlská dohoda z roku 1972 stanovila, že jakékoliv budoucí spory musí být řešeny bilaterálně, což de facto zmrazilo možnosti mezinárodní intervence.
Od osmdesátých let se Kašmír stal epicentrem povstalecké činnosti. Radikální islamistické skupiny, podporované částečně z Pákistánu, začaly podnikat ozbrojené útoky proti indickým bezpečnostním silám. V roce 1989 vypuklo masivní povstání, které se proměnilo v dlouhotrvající konflikt. Indická vláda reagovala nasazením velkého množství vojenských jednotek, což vedlo k obviněním z porušování lidských práv. Kašmírští separatisté požadovali buď nezávislost, nebo připojení k Pákistánu, zatímco Indie trvala na tom, že Kašmír je její nedílnou součástí. K vrcholným momentům napětí došlo v roce 1999 během tzv. Kargilského konfliktu, kdy pákistánské jednotky a ozbrojení militanti obsadili strategické horské oblasti v oblasti Kargilu. Indie odpověděla mohutnou vojenskou ofenzívou a podařilo se jí oblast dobýt zpět. Tento konflikt přinesl největší krizi mezi Indií a Pákistánem od roku 1971 a obě země byly na pokraji otevřené války. Nebezpečí bylo o to větší, že obě země již v té době disponovaly jadernými zbraněmi.
Dnes, více než sedm desetiletí po rozdělení Indie, zůstává Kašmír neuralgickým bodem indicko-pákistánských vztahů. Přestože obě země několikrát jednaly o mírovém řešení, žádná dohoda nedokázala vyřešit hluboce zakořeněné historické spory. Kašmírští obyvatelé se ocitli v pasti mezi dvěma jadernými mocnostmi, přičemž jakýkoliv vývoj v regionu může snadno přerůst v další konflikt.
Linie kontroly stále rozděluje území, ale v myslích lidí zůstává Kašmír symbolem neklidné historie, nevyřešené otázky a zmařených nadějí na mír.
