Intelektuálka, která předběhla svou dobu. Její tragický osud je symbolem boje za ženskou emancipaci.
Hypatia Alexandrijská, žena, jejíž jméno rezonuje staletími, se narodila v bouřlivém období pozdní antiky, pravděpodobně mezi lety 350 a 370 n. l. v egyptské Alexandrii. Tato pohanská filozofka, novoplatonička a především první historicky doložená matematička, žila v době hlubokých společenských a náboženských změn. Její existence představovala zářný plamen antické vzdělanosti v časech, kdy se na scéně dějin stále silněji prosazovalo křesťanství.
Byla považována za jednu z klíčových postav pohanské filozofie a náboženství oné doby.
Jako dcera matematika a astronoma Theona Alexandrijského, posledního známého ředitele proslulé Alexandrijské knihovny, měla Hypatia jedinečné postavení. Otec ji zasvětil do tajů vědy a filozofie, čímž jí poskytl neobyčejné vzdělání. Díky svému intelektu, charismatu a učitelským schopnostem si Hypatia získala široké uznání a oblibu. Její dům se stal centrem vzdělanosti, kde se setkávali lidé bez ohledu na náboženské vyznání či sociální status. Její působení tak bylo živoucím důkazem vitality pozdně antické tradice, která představovala intelektuální a do jisté míry i náboženskou alternativu k tehdy již dominantnímu křesťanství.
Na rozdíl od některých jiných novoplatoniků Hypatia nezaujímala vyhraněně protikřesťanské stanovisko. Je dokonce pravděpodobné, že stejně jako někteří její křesťanští žáci věřila v možnost souladu své filozofie s křesťanskou naukou. Přesto její vliv v tak významném a neklidném městě, jakým byla Alexandrie, byl pro některé církevní představitele trnem v oku. Její působení vnímali jako překážku v úplné christianizaci obyvatelstva.
V období vyhrocených náboženských sporů, v březnu roku 415 nebo 416 n. l., se Hypatia stala obětí brutálního násilí. Podle některých pramenů, možná i z podnětu patriarchy Cyrila, byla napadena davem, vyvlečena z vozu, svlečena a odvlečena do kostela, kde byla bestiálně zavražděna. Její zohavené tělo bylo poté vláčeno po městě a spáleno. Tato tragická událost bývá někdy interpretována jako „pohanská mučednická smrt“ a konec helénistické éry. Je však možné, že její smrt byla spíše důsledkem mocenských bojů a osobních animozit mezi různými alexandrijskými frakcemi než jen projevem náboženské nesnášenlivosti. Někteří autoři dokonce spekulují, že pozdější křesťanská tradice mohla z Hypatie vytvořit legendu o svaté Kateřině, mučednici popravené pohanským císařem. Tato hypotéza však není všeobecně přijímána.
Přestože se z Hypatiina díla nic nedochovalo, její osud inspiroval vznik trvalého literárního mýtu. Stala se symbolem boje mezi kritickým myšlením a dogmatismem, ztělesněním tragických následků fanatismu. Od 18. století se její postava objevuje v dílech mnoha autorů, kteří si o ní často vytvářeli idealizované a historicky nepřesné představy. Její tragédie bývá často používána jako argument proti církvi a křesťanství, jako důkaz jejich údajné nesnášenlivosti a odporu k vědě. Feministická literatura ji naopak vyzdvihuje jako symbol ženské emancipace a oběť misogynie.
Hypatia z Alexandrie, obdařená krásou a mimořádným intelektem, se rozhodla zasvětit svůj život studiu matematiky, astronomie a filozofie. Její nekonvenční přístup a oddanost vědě z ní učinily ikonu, ale zároveň ji postavily do cesty fanatismu a násilí. Její příběh, tragický a inspirativní zároveň, dodnes rezonuje a připomíná nám křehkost svobody myšlení a nebezpečí netolerance. Alexandrie v době jejího života nebyla městem slavných faraonů ani ptolemaiovských vládců, ale spíše arénou náboženských a politických střetů, kde se střetávaly staré tradice s novými idejemi. V tomto bouřlivém prostředí se Hypatia stala symbolem vzdoru a nezávislého ducha, který dodnes inspiruje generace. Její smrt, ačkoli krutá a nespravedlivá, se stala mementem a připomínkou důležitosti tolerance a svobody myšlení.