Dnes tu léčí děti s astmatem. Ještě před pár staletími se tu ale zaživa upalovalo – včetně malých dívek.
Zlaté Hory dnes působí jako poklidné horské městečko, kam rodiče s důvěrou posílají své děti na léčbu dýchacích potíží. Pod povrchem tohoto malebného místa se však skrývá minulost, která nahání husí kůži. V době, kdy slovo „čarodějnice“ stačilo k rozsudku smrti, se právě zde odehrávaly jedny z nejkrutějších honů na „služebnice ďábla“ v celém Slezsku.
Soukromá dětská léčebna EDEL, známá svým zaměřením na respirační onemocnění a moderní speleoterapii, stojí na místě, které si prošlo bolestivými proměnami. Její kořeny sahají až do druhé poloviny 19. století, kdy MUDr. Anjel založil Schweinburgovo lesní sanatorium. Toto zařízení, obklopené nádhernou přírodou, si rychle získalo renomé mezi pacienty s plicními i neurologickými potížemi – mimo jiné jej navštívili Franz Kafka či Leoš Janáček.
Léčba zde dnes zahrnuje klimatoterapii, inhalace, cvičení, otužování a hlavně speleoterapii – léčbu pobytem v unikátním podzemním komplexu, který se nachází sedm kilometrů od léčebny. Děti si zde hrají a dýchají čistý vzduch v prostorách, které kdysi sloužily úplně jiným účelům. Málokdo z návštěvníků však tuší, jak krvavou stopu historie zdejší krajina nese.
Jen pár kroků od léčebny se nachází park s kopečky, které na první pohled vypadají jako běžný přírodní terén. Ve skutečnosti však jde o pozůstatky rýžovnických hald, kde se v 17. století konaly veřejné popravy osob obviněných z čarodějnictví. Místo dnes působí klidně a přívětivě – kdysi ale sloužilo jako popraviště.
První vlna čarodějnických procesů zasáhla Zlaté Hory už v roce 1640. Místní žena Seidlová byla brutálně mučena, až pod nátlakem přiznala vymyšlené styky s ďáblem. Byla odsouzena a veřejně upálena. Tento precedens otevřel dveře dalším zatčením, výslechům a popravám, které postupně nabíraly na intenzitě.
V letech 1651 až 1652 zažila oblast doslova čarodějnický pogrom. Na dřevěných vozech byly do města přiváženy ženy i muži – svázaní, zlomení a odsouzení k jisté smrti.
Celkem bylo v tomto období upáleno 54 osob, z toho 51 žen a tři muži. Hranice byly stavěny ze sena a slámy na haldách přímo v parku. Plameny tehdy pohltily i posledního známého odsouzeného – mistra plátenického cechu Jakuba Fibicha.
Co bylo ještě horší – tyto procesy byly mnohdy živeny anonymními udáními, sousedskými spory, závistí nebo náboženskou horlivostí. Každá žena, která byla „jiná“ – samostatná, bylinkářka nebo jednoduše neoblíbená – mohla skončit na hranici. Hrůza se šířila mezi obyvatelstvem a obvinění se stávalo nástrojem osobní msty.
Přestože největší vlna upalování skončila v roce 1652, procesy zcela neustaly. Ještě v roce 1695 byly obviněny další tři osoby – dvě ženy a jedna dívka. Ty měly však více štěstí než jejich předchůdkyně. Vinné nebyly shledány a byly nakonec propuštěny na svobodu. Tím se uzavřela poslední kapitola čarodějnických procesů ve Zlatých Horách.
Pekelný biskup Philipp Adolf: krvelačný kat, který upaloval děti i vlastní rodinu v horečném honu na čarodějnice!
Dnes je park u dětské léčebny klidným místem, kde se procházejí rodiče s dětmi. Stromy tiše šeptají příběhy, které už většina lidí dávno zapomněla. Mnohé děti netuší, že v místech, kde dnes běhají po trávě, kdysi stála popraviště a vzduchem se nesl pach spáleného masa a kouře. Je mrazivé si uvědomit, jak tenká může být hranice mezi místem utrpení a místem naděje. Léčebna EDEL, která dnes pomáhá dětem znovu se nadechnout, stojí jen pár metrů od místa, kde se v minulosti naposledy nadechli ti, kdo byli označeni za čarodějnice.
Zlaté Hory jsou tak paradoxem v přímém přenosu – krajinou, která spojuje léčivou sílu přírody s krvavým dědictvím lidské fanatismu. Kdo se sem vydá na výlet, měl by kromě krásného výhledu věnovat tichou vzpomínku i těm, kteří tu kdysi zemřeli nevinní.
