Stojí na stovkách korálových ostrovů, je obklopen záhadami a dodnes mate vědce – jak vznikl tento mikronéský „Atlantis“?
Na tichomořském ostrově Pohnpei se rozkládá tajemný komplex Nan Madol, který svou architekturou a polohou uprostřed mořských mělčin zůstává jedním z nejpodivuhodnějších výtvorů lidské civilizace. Téměř stovka uměle vytvořených ostrůvků, vystavěných z tisíců tun čediče a propojených spletí kanálů, vytváří dojem kamenného labyrintu na vodní hladině. Jeho stáří, účel a způsob výstavby dlouho zůstávaly nejasné. Až teprve v posledních letech začal vědecký výzkum přinášet konkrétní důkazy o tom, kdy a jak byla tato megalitická stavba vytvořena – a co pro tehdejší společnost znamenala.
Nan Madol byl zřejmě politickým a ceremoniálním centrem dynastie Saudeleur, která vládla ostrovu Pohnpei. Izolace města od běžné populace, jeho monumentalita i stavební složitost naznačují, že šlo o mocenský a náboženský uzel mikronéské společnosti. Archeologové se dlouho pokoušeli datovat počátek výstavby a identifikovat zdroje použitého materiálu.
To se podařilo až díky moderním metodám, jako je uran-thoriové datování korálů z pohřebních míst a geochemická analýza kamenů. Výsledky ukázaly, že výstavba mohla začít již kolem roku 1180 n. l., což z Nan Madolu činí jedno z nejstarších monumentálních měst v oblasti.
Tento vývoj zásadně mění náš pohled na kulturní a technologické schopnosti obyvatel Mikronésie. Důkazy ukazují, že tehdejší společnost disponovala nejen silnou centralizovanou autoritou, ale i logistickými schopnostmi potřebnými k přesunu masivních čedičových bloků z více než 20 kilometrů vzdálených lomů. Stavba města v laguně, na křehkých korálových základech, vyžadovala vyspělé inženýrské znalosti, organizaci práce a rozsáhlé zdroje. Nan Madol tak dnes není pouze archeologickou kuriozitou – je důkazem existence pokročilé civilizace, která vzkvétala daleko od center známé historie.
„Korály z pohřební platformy B (hrobka prvního vládce Saudeleur) byly použity jako stavební výplň a jejich stáří bylo pomocí ^230Th/U datováno do období mezi lety 1180 a 1200 n. l., čímž poskytly první přímý důkaz o počátku výstavby megalitické architektury v Nan Madolu. Korálové vzorky odebrané ze tří různých kontextů v Nan Madolu přinesly konzistentní data ^230Th/U. Tato nová data z korálů jsou v souladu s předchozí chronologií založenou na radiokarbonovém datování, ale jsou přesnější. Kombinace geochemické analýzy původu materiálu a ^230Th/U datace korálů nám umožňuje určit počátek monumentální architektury na ostrově Pohnpei do konce 12. století. Naše výsledky potvrzují, že rozsáhlá výstavba v Nan Madolu začala právě v tomto období. Sopečný kámen použitý ke stavbě byl získán z lokality vzdálené více než 20 km od staveniště, na ostrově Pohnpei. Transport takto těžkých materiálů na dlouhé vzdálenosti dokládá existenci organizované pracovní síly a pokročilého plánování. Zjištění naznačují, že centralizace politické moci a rostoucí společenská složitost se shodovaly se začátkem výstavby monumentů. Tyto závěry upravují dosavadní představy o vývoji sociálně-politických struktur na tichomořských ostrovech a ukazují, že mikronéské společnosti začaly budovat monumentální stavby dříve, než se dosud předpokládalo. Tato práce poskytuje nový výchozí bod pro hodnocení vzniku politické komplexity v Oceánii. Budoucí vykopávky mohou odhalit ještě starší fáze výstavby v Nan Madolu, nebo i dosud neobjevené lokality na ostrově Pohnpei,“ uvádí k tématu zahraniční portál sciencedirect.com. (Pozn. redakce: citace byla redakčně přeložena a přepsána.)
Město postavené z kamene a ticha: záhady výstavby, které věda teprve začíná chápat
Jedním z nejvíce fascinujících aspektů Nan Madolu je samotný způsob jeho výstavby. Obrovské čedičové bloky, z nichž některé váží až 50 tun, byly dopraveny na místo bez pomoci kol, jeřábů nebo kovových nástrojů. Nejbližší místo, odkud mohly být tyto kameny vytěženy, se nachází přes 20 kilometrů daleko – přes hornatý terén a hustou vegetaci. To, že byly tyto bloky dopravovány a skládány s takovou přesností, svědčí o vynikající organizaci a hlubokých technických znalostech, kterými tehdejší společnost na ostrově Pohnpei disponovala.
Komplex samotný sestává z přibližně 92 umělých ostrůvků vytvořených ze stovek tisíc tun čediče a korálového štěrku, propojených sítí úzkých kanálů. Tyto „ulice z vody“ umožňovaly snadný pohyb kánoí a malých člunů mezi jednotlivými částmi města. Archeologové identifikovali různé funkce jednotlivých ostrůvků – některé sloužily k obytným účelům, jiné byly posvátné, včetně královských hrobek, chrámů a ceremoniálních míst. V nejvýznamnější části – tzv. Nandowas – se nachází právě hrobka prvního Saudeleura, která hrála klíčovou roli i při vědeckém datování počátků města.
Co je na Nan Madolu ještě podivuhodnější, je jeho naprostá izolovanost. Město nemá žádné zjevné obranné prvky, hradby či vojenské stavby. Přesto bylo záměrně vystavěno daleko od hlavního ostrovního osídlení – uprostřed laguny na místě, kam přístup ztěžovaly jak mořské proudy, tak mělké korálové útesy. Tato odloučenost však zřejmě nebyla slabinou, ale znakem autority. Vládnoucí elita si vytvořila vlastní uzavřený svět, kde mohla uplatňovat svou moc odděleně od běžné populace. Symbolická rovina moci se zde pojila s fyzickým oddělením od ostatních.
Podle místních legend byl Nan Madol vystavěn pomocí magie – dva bratři prý přivolali létající kámen, který se samovolně kladl do monumentálních stěn. Ačkoli věda těmto příběhům nepřisuzuje doslovný význam, jejich symbolika odráží obdiv, jaký místní lidé pociťovali ke schopnostem dávných stavitelů. Odborníci však dnes díky novým metodám datace a geologického zkoumání začínají chápat, že za těmito mýty stojí velmi reálné schopnosti: promyšlená organizace práce, logistika a technologické know-how, které jsou srovnatelné s civilizacemi starověkého Egypta nebo Mezopotámie. A právě v tom spočívá jedinečnost Nan Madolu – není to jen záhada, ale i důkaz, že pokročilé společnosti existovaly i mimo tradičně zkoumané oblasti Eurasie. Mikronésie, často opomíjená ve světových dějinách, zde předkládá hmatatelný důkaz o tom, že složité mocenské struktury a monumentální architektura byly schopny vzniknout i v geograficky izolovaných oblastech. Nan Madol tedy není pouze výjimečnou archeologickou lokalitou – je to svědectví o lidské tvořivosti, síle organizace a trvalé schopnosti společnosti překonávat své přírodní limity.
Kámen jako kronika: Petroglyfy Pohnpaidu a jejich odkaz
V hustém porostu džungle na ostrově Pohnpei se nachází místo, které zůstalo po staletí skryto očím moderní civilizace – lokalita Pohnpaid. Zdejší petroglyfy, vyryté do mohutných čedičových balvanů, byly z velké části objeveny teprve v 90. letech 20. století po rozsáhlém požáru. Na rozdíl od jiných tichomořských rytin se pohnpejské symboly vyznačují výraznými geometrickými vzory, astronomickými znaky a archetypálními symboly, které vykazují zarážející podobnost s motivy známými z dávných kultur Indie, Peru či Austrálie. Tato pozoruhodná shoda vedla autorku Carole Nervig k odvážné, ale pečlivě podložené hypotéze, že Pohnpaid nebyl jen regionálním centrem, ale důležitým duchovním uzlem rozsáhlé a dnes již zaniklé oceánské civilizace. Její poznatky zásadně rozšiřují dosavadní pohled na vývoj kulturní krajiny Mikronésie a jejího spojení s Nan Madolem.
„Když Carole Nervig v 90. letech pobývala na malém tichomořském ostrově Pohnpei, zjistila, že nedávný požár odhalil stovky dosud neznámých petroglyfů vyrytých do obrovských balvanů. Tato část megalitického naleziště, nazývaná Pohnpaid, byla neznámá dokonce i místnímu úředníkovi pro památkovou péči. Petroglyfy se zcela lišily od všech ostatních v Oceánii, a tak se Nervig pustila do jejich srovnávání se symboly z celého světa. Ve své plně ilustrované knize dokumentuje objevy na Pohnpei a odhaluje, že archetypální symboly petroglyfů z Pohnpaidu mají přesné protějšky v jiných starověkých kulturách – u australských domorodců, Inků v Peru, védské civilizace Indie, severských runových systémů i japonských znaků. Nervig přináší důkazy, že Pohnpaid je úzce spojen s Nan Madolem a dokonce jej časově předchází. Zároveň tvrdí, že Pohnpaid byl výspou potopeného města Kahnihmueiso, které patřilo do nyní zaniklé civilizace Mu – nebo Lemurie. Popisuje archaeoastronomickou funkci kamenů v Pohnpaidu a zkoumá, jak mnohé z glyfů symbolizují nebeské jevy. Z toho vyvozuje, že jejich tvůrci byli pozorovatelé oblohy s vyspělým porozuměním astronomie, geofyziky, geomantie a inženýrství. Vysvětluje, jak vědecké koncepty znázorněné v těchto rytinách naznačují, že obyvatelé Mu měli mnohem hlubší chápání živé Země, než máme dnes. To jim údajně umožňovalo manipulovat s přírodními silami jak fyzicky, tak energeticky. Spojujíc archeologické důkazy s tradičními ústními vyprávěními, Nervig vykresluje Pohnpaid nejen jako součást geodetické sítě starověkých posvátných míst a portálů, ale také jako pozůstatek nyní ponořené, ale kdysi osvícené mateřské země Mu,“ uvádí doslovně k témetu, v knižní publikaci Carole Nervig, „The Petroglyphs of Mu“ (Pohnpei, Nan Madol, and the Legacy of Lemuria, Bear & Company, 2022). (Pozn. redakce: citace byla redakčně přeložena a přepsána.)
Nan Madol jako zrcadlo zapomenuté civilizace: proč nám minulost stále uniká mezi prsty
Závěrečná kapitola příběhu o Nan Madolu nepatří jen jeho kamenným ruinám, ale především otázkám, které se k nim vážou.
Jak je možné, že civilizace, schopná přepravovat tisíce tun čediče přes mořské mělčiny a budovat monumenty bez kovových nástrojů, zmizela takřka beze stopy? Proč neexistují záznamy, písmo, město za hradbami? Místo odpovědí přibývají další vrstvy tajemství. Vědecký výzkum sice postupuje, ale duchovní rozměr tohoto místa – jeho úloha v mytologiích, rituálech a kolektivní paměti ostrova – zůstává pro většinu světa neviditelný.
Není bez zajímavosti, že i v samotné Mikronésii je Nan Madol vnímán s úctou hraničící s posvátnou bázní. Místní lidé se jeho ruinám často vyhýbají, zejména po setmění. Panuje přesvědčení, že místo má vlastní vědomí – že není jen ztuhlou minulostí, ale jakýmsi energetickým uzlem, kde se stále odehrává cosi nevyslovitelného. Možná právě tento respekt – a ne strach – uchoval Nan Madol po staletí tak nedotčený. Je to místo, kde se fyzická architektura stýká s pamětí, rituálem a vírou.
Když archeologové popisují architekturu Nan Madolu, mluví o „mohutnosti“, „symetrii“ a „plánovaném urbanismu“. Ale v očích duchovní tradice to nejsou jen zdi. Jsou to brány.
Okenice do času, který nás minul, ale možná ne navždy opustil. Ve chvíli, kdy se západní věda učí číst v rytinách a stratigrafiích, místní tradice už dávno ví, co Nan Madol je – není to jen město z kamene, ale zrcadlo dávného vědění, které jsme zapomněli naslouchat.
Ať už hledáme v Nan Madolu ztracenou Lemurii, monumentální architekturu bez známé technologie, nebo duchovní poselství, nelze popřít, že toto místo nás nutí přehodnotit, co o dějinách víme. Zpochybňuje naše pojetí civilizace jako lineárního vývoje. Ukazuje, že pokročilost se nemusí vždy projevovat pískem hodin, ale hloubkou vztahu k přírodě, vesmíru a vlastnímu místu ve světě.
V čase, kdy lidstvo čelí nové fázi ekologické a kulturní krize, je Nan Madol mementem, že velké společnosti mohou vzniknout i bez výdobytků moderní techniky. Mohou růst na úctě ke krajině, sdílené paměti a schopnosti myslet ve větším měřítku – nejen v čase, ale i ve významu. Možná právě proto má Nan Madol dnes tolik co říct. Nejen o tom, co bylo, ale především o tom, co ještě může být.
