Doba ledová přinesla rozsáhlé zalednění Země. Jaké jsou klíčové objevy a co nám odhalily o historii klimatu?
První zkoumání bludných balvanů a první teorie. „Už v 18. století si první geologové všímali tzv. bludných balvanů, které se nacházely v oblastech, kde jejich přirozený výskyt nebyl možný. Balvany se vyskytovaly v severním Německu, Polsku a dalších částech Evropy, přičemž jejich složení odpovídalo ze vzdálené Skandinávie. byly původně tyto balvany odkazy za důkaz dávných potopy, jak ji popisuje Bible. Tehdejší badatelé věřili, že balvany byly přeneseny proudy vody, které měly zaplavit pevninu,“ píše k tématu nationalgeographic.com.
„Pozdější zkoumání však naznačovalo, že voda by neměla dostatečnou kapacitu přemístit takto těžké na tak velkou vzdálenost. Tím začaly vznikat nové teorie o možném zalednění, které by mohlo být příčinou pohybu těchto balvanů. Švédský geolog Nils Gabriel Selfström se rozhodl na výzkum bludných balvanů a jejich rozložení. Na základě směru škrábanců na povrchu skal vytvořil mapu, která naznačovala, že se tyto balvany pohybovaly pod vlivem masivních ledových příkrovů,“ upřesňuje portál nationalgeographic.com.
Charles Lyell a první ucelené geologické teorie
Na počátku 19. století se geologové jako Charles Lyell začali zabývat možnostmi, že bludné balvany byly přepraveny ledovými krami v době, kdy byla pevnina zaplavena mořem. Ve svém Principles of Geology (1830–1833) Lyell formuloval teorii, že se nejednalo o náhlou katastrofickou událost, ale spíše o pomalé geologické procesy probíhající po dlouhém období. Tento přístup začal měnit dosavadní představy o historii Země a připravil půdu pro další výzkumy.
Ve stejné době se v alpské oblasti objevily náznaky rozsáhlého zalednění. Skupina badatelů si všímala, že některé ledovcové útvary a moře naznačují, že muselo docházet k rozsáhlejšímu pohybu ledovců, než se původně předpokládalo. Přesto však nikdo zatím nepředpokládá existenci mohutného kontinentálního ledovce, který by pokrýval velkou část Evropy.
Mezi tzv. megafaunu, jejíž zástupci vymřeli na konci poslední doby ledové, patří i evropský obří jelen Megaloceros giganteus. Zdroj: High Contrast / CC BY 3.0 de
Louis Agassiz a teorie gigantického pevninského ledovce
Ve 40. letech 19. století švýcarský geolog Louis Agassiz představil novou teorii, která předpokládala existenci mohutného kontinentálního ledovce. Agassiz na základě svého výzkumu v Alpách dospěl k závěru, že rozsáhlé zalednění muselo zasahovat daleko za hranice horských oblastí. Podle jeho původní teorie se měl ledovec rozkládat od Alp až k severnímu pólu a pokrývat velkou část Asie.
I když byla tato teorie původně přijímána s rezervou, další terénní výzkumy začaly potvrzovat, že rozsáhlé zalednění skutečně existovalo. Agassiz nakonec svou teorii upravil tak, aby zohledňovala existenci několika samostatných ledovců v Evropě, Asii a Americe. Bylo to poprvé, kdy byl použit termín „doba ledová“ ve smyslu dlouhotrvajícího ochlazení planety.
Kvadriglacialistické schéma a jeho kritika
Na počátku 20. století němečtí badatelé Albrecht Penck a Eduard Brückner vypracovali teorii čtyř ledových dob, které označili jako Günz, Mindel, Riss a Würm. Toto dělení vycházelo z výzkumu ledovcových morén a říčních teras v Alpách. Ledovcové příkrovy byly pojmenovány po přítocích Dunaje, protože právě v těchto oblastech byly nalezeny nejvýraznější důkazy o posunu ledovců.
Kvadriglacialistické schéma se dlouho považovalo za základní model střídání ledových a meziledových období. Postupem času se však ukázalo, že realita klimatických výkyvů byla mnohem složitější, než se původně předpokládalo. Novější výzkumy odhalily, že v rámci jednotlivých glaciálů docházelo k dalším, menším teplotním výkyvům, které byly označeny jako stadiály a interstadiály.
Polyglacialistický koncept a moderní výzkum
Postupem času bylo zjištěno, že střídání teplých a chladných období nebylo omezeno na pouhé čtyři glaciály. „Na základě detailního studia spraší a říčních teras se vynořil nový polyglacialistický koncept. Tento přístup předpokládá, že během čtvrtohor (kvartéru) docházelo k více než dvaceti významným klimatickým oscilacím. Tyto změny měly zásadní vliv na ekosystémy a migraci živočišných i rostlinných druhů,“ uvádí dále portál nationalgeographic.com.
Život a tajemství pravěku: pohled do hlubin minulosti, který utvářel budoucnost
Nové metody, jako jsou analýzy ledových jader z Grónska a Antarktidy, dostupných vědcům získat podrobnější představu o klimatických výkyvech během posledních dvou milionů let. Výsledky těchto výzkumů ukazují, že klima na Zemi bylo mnohem dynamičtější, než se dříve myslelo.
Význam analýzy ledových jader pro poznání klimatu
V posledních desetiletích se metody výzkumu klimatu výrazně zlepšily díky rozvoji moderních technologií, analýze ledových jader z Grónska a Antarktidy. Tyto ledové vrty, které sahají až několik kilometrů hluboko do ledovců, představují skutečně dlouhodobě kapsli zachycující historii Země až dva miliony let nazpět. Každá vrstva ledu odpovídá jednomu roku a nese informace o tehdejším složení atmosféry i přítomnosti různých chemických sloučenin. Vědci dokáží analyzovat množství plynů, jako jsou oxid uhličitý a metan, což umožňuje zrekonstruovat vývoj klimatu a pochopit, jak se změnilo během jednotlivých dob ledových a meziledových.
Studium minulých dob ledových a klimatických výkyvů ukazuje, že klima na Zemi je schopné reagovat na různé podněty mnohem rychleji, než se dříve předpokládalo. Vzhledem k tomu, jak se mění současné klimatické podmínky, je pochopení těchto historických klíčových událostí, abychom mohli předvídat, jaké změny nás mohou v budoucnu čekat. Výzkum ledových jader je tak nejen oknem do minulosti, ale také důležitým nástrojem pro ochranu naší budoucnosti.
