Zlomili nám hlas i duši. Mlčeli jsme, protože jsme se báli dýchat. A někteří se z toho mlčení už nikdy neprobrali.
K tématu dětských domovů v období 50. let, které bylo dlouhá desetiletí obestřeno mlčením a stigmatem, se redakce magazínu DějinySvěta.cz rozhodla oslovit renomovaného historika Jaroslava Reicha, jenž se touto problematikou zabývá již od 70. let. Pan Reich, dnes již v seniorské věku, souhlasil se zveřejněním svého vyjádření, které redakce po nezbytné jazykové korektuře zveřejňuje v plném znění se souhlasem autora.
Jeho pohled pomáhá objasnit nejen dobový kontext, ale především rozsah a tíhu toho, co bylo dětem v tehdejších zařízeních pácháno pod záminkou „výchovy k socialistickému člověku“.
„V tehdejší době se dětské domovy měnily ve skutečné káznice. Nešlo jen o osiřelé děti. Do ústavů byly posílány děti rodičů, kteří byli označeni za třídní nepřátele, kulaky, věřící nebo osoby neochotné ke spolupráci s režimem,“ uvedl Jaroslav Reich. „V mnoha případech se jednalo o děti úplně normálních rodin, které byly roztrženy na základě vykonstruovaných obvinění nebo prosté nedůvěry systému vůči ‚neprověřeným‘ občanům.“
Podmínky v ústavech byly nehumánní. Děti byly často izolovány od okolního světa, zcela odříznuty od příbuzných a v mnoha případech žily roky bez jakéhokoliv kontaktu s rodinou. Zásilky z domova jim byly zadržovány, dopisy cenzurovány, a pokud si dovolily mluvit o svém původu, následoval trest.
„Jedním z často přehlížených faktů je, že personál těchto zařízení nebyl odborně vyškolen. Šlo o lidi dosazované stranicky – často bez pedagogického vzdělání, zato s ideologickou horlivostí,“ poznamenal Reich. „Zneužívání moci bylo běžné. Tresty byly fyzické, kruté a bez možnosti odvolání. Bití, hladovění, izolace, zákaz mluvit. Některé děti takto přežívaly celé roky.“
František Malík, pamětník a tehdy malý chlapec z rodiny bývalého důstojníka, byl do ústavu umístěn v roce 1951. Jeho otec byl zatčen za „protistátní činnost“ a matka byla donucena podepsat vzdání se rodičovských práv. František byl ve věku sedmi let odtržen od rodiny a odvezen bez rozloučení.
„Pamatuji si tu chvíli jako dnes. Měli jsme právě večeři. Dveře se otevřely, vstoupili dva muži v kožených kabátech a jen řekli: ‚Pojď s námi, tvoje maminka je nemocná.‘ A pak už jen ticho. Auto, cesta, studená budova a řev, který se mi zaryl do hlavy na celý život,“ vzpomíná Malík.
Ústav, (jde-li to vůbec ústavem nazvat, poznamenává pan František…) ve kterém skončil, byl přísně střežen. Děti zde nesměly používat svá jména – byly označovány čísly. Denní režim byl vojensky striktní: budíček v pět ráno, ranní rozcvička, studená sprcha a následná práce. Učení bylo druhořadé, důraz se kladl na „disciplínu“ a „budování „socialistického“ charakteru“.
„Jednou jsem oslovil jiného chlapce jeho jménem. Okamžitě jsme byli oba potrestáni – dostali jsme klečení na hrachu a potom nám zakázali večeři. V noci mě navíc vytáhli z postele, ostříhali dohola a zavřeli do skladu, kde nebylo světlo ani postel,“ říká Malík. Nejhorší bylo podle něj ticho. Každý strach v sobě dusil, každý pláč se trestal. Výchova byla založena na ponížení, na rozbití identity. „Byli jsme pro ně nedokončení lidé. Materiál. A jako s materiálem s námi i zacházeli.“
Psychická traumata, která si Malík a další podobní nesli, zůstávala nepojmenována. Po odchodu z ústavů často končili bez vzdělání, bez rodiny a bez jakéhokoli zázemí. Nálepka „děcka z domova či z děcáku“ je provázela i v dospělosti.
„Jedna z věcí, která veřejnosti často uniká, je, že po propuštění z domova nebyla zajištěna žádná forma následné péče. Děti byly ponechány svému osudu. Bez pomoci, bez prostředků, s trvalým záznamem ve své složce,“ konstatuje Reich.
Systém výchovných ústavů v 50. letech měl zlomit vůli, přetvořit člověka ve figurku režimu. Nešlo o ochranu dětí, ale o jejich ideologické přeformátování. Pod fasádou péče se skrývala mašinérie státní moci, která nestrpěla odpor ani paměť.
V mnoha případech byly děti nuceny donášet na ostatní – systém vytvořil prostředí, kde důvěra mezi vrstevníky byla luxusem. Kdo promluvil, zradil. Kdo mlčel, přežil. Mlčení se tak stalo formou přežití – a zároveň největší ránou do vnitřního světa dítěte.
„Dnes, když se podívám na ty staré záznamy, vidím černé skvrny místo dětství. Vidím děti, které neměly šanci vyrůst normálně. Vidím sebe. A pořád se ptám – jak tohle mohl někdo vymyslet?“ uzavírá František Malík.
Mlčící generace, která stále čeká na slyšení
V příběhu Františka Malíka se odráží osud tisíců dětí, jejichž dětství bylo proměněno v režimní laboratoř poslušnosti, ticha a strachu. Nejde jen o individuální tragédii – jde o systémovou likvidaci důstojnosti těch nejzranitelnějších. Tito lidé, dnes často v důchodovém věku, stále žijí mezi námi. Nehledají odplatu. Touží jen po jediném – aby jejich zkušenosti nebyly zamlčeny.
Hra na spravedlnost: jak rudý režim v inscenovaných procesech ničil elitu Československa
Mnozí z nich nikdy nesebrali sílu o tom mluvit. Někdy je umlčela bolest, jindy hanba nebo nedostatek důvěry. Ale jejich vzpomínky žijí. A právě ony jsou nejcennějším důkazem o tom, jak snadno se může systém obrátit proti těm, kteří se nemohou bránit.
Stále zůstává mnoho otazníků. Kolik dětí bylo skutečně obětí fyzického a psychického násilí? Kolik z nich nebylo nikdy evidováno?
A kolik životů bylo zničeno bez jediného slova omluvy? Jsou to otázky, které nemohou zůstat bez odpovědi.
Redakce internetového magazínu DějinySvěta.cz považuje za svou morální povinnost tyto příběhy zaznamenat. Ne proto, abychom otevírali staré rány, ale proto, že pouze skrze pravdu může dojít ke skutečnému smíření. A i když děti tehdy musely mlčet, dnes už za ně můžeme mluvit nahlas my.
