Dráty, miny, kulky a psi. Touha po svobodě však byla silnější. Komu se útěk podařil a kdo zaplatil životem?
„Od února 1948 do konce roku 1989 bylo na státní hranici s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo usmrceno nejméně 282 osob. Z toho 145 osob bylo zastřeleno, 96 usmrceno elektrickým proudem v zátarasech a ostatní zemřeli na následky zranění, utonuli nebo byli usmrceni psy. Mezi oběťmi jsou nejen muži a ženy, ale také mladiství, kteří se pokusili uprchnout z komunistického Československa za hranice svobody. Většina případů byla po roce 1989 vyšetřována, ale jen zlomek viníků byl skutečně potrestán. V archivech jsou dodnes jména, osudy i tváře těch, kteří padli, protože chtěli žít jinak. Ústav pro studium totalitních režimů shromáždil tyto případy do veřejné databáze, aby paměť na ně nezanikla a jejich smrt nebyla zbytečná,“ uvádí k tématu Ústav pro studium totalitních režimů.
Historici Ústavu pro studium totalitních režimů se rozhodli tyto tragické osudy zpřístupnit veřejnosti. Cílem jejich projektu je nejen zdokumentovat jednotlivé případy, ale především zachovat paměť na oběti komunistického režimu, které zemřely při pokusu o útěk z vlasti. Podle aktuálních výzkumů činí počet těchto obětí minimálně 288. Šokující je především fakt, že poslední život si železná opona vyžádala ještě v roce 1989 – tedy v čase, kdy se režim již viditelně hroutil.
Shromáždit potřebné informace však není snadné. Vzhledem k povaze těchto zásahů často neexistují soudní či trestní spisy. Historici musí spoléhat na rodinné archivy, osobní svědectví příbuzných nebo výpovědi očitých svědků. Přesto se podařilo díky výzkumům, například Martina Pulce, sestavit podrobné seznamy jmen, dat i okolností jednotlivých smrtí.
Po roce 1989 se mnoha případům začal věnovat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Přestože někteří pohraničníci stanuli před soudem, jen mizivé procento bylo skutečně odsouzeno. Většina případů byla promlčena, nebo byla viníkům uznána omluva v podobě tvrzení, že „jednali v souladu s tehdejšími předpisy“.
Výrazně jiný přístup zaujalo sousední Německo, které po pádu Berlínské zdi zahájilo trestní stíhání ve 270 případech. Ve 230 z nich padly rozsudky, přičemž desítky z nich byly nepodmíněné. I bývalý generální tajemník východoněmecké strany Egon Krenz byl odsouzen na šest a půl roku vězení.
Varovná cedule „POZOR! Státní hranice,“ ilustrační foto/grafika. Zdroj: Lenka Nová, MA / DějinySvěta.cz (vytvořeno pomocí digitální AI vizualizace, ve službě Chat GPT).
Případ sedmnáctiletého Václava Krbečka z roku 1953 patří mezi nejznámější a nejotřesnější. Tehdy ještě mladistvý se rozhodl uprchnout do USA, kde měl příbuzné. S pomocí buzoly se mu podařilo projít zaminovaným úsekem i podhrabat se pod drátěnými zátarasy. Když už byl téměř na dosah svobodného území, pohraniční stráž zahájila palbu. Přestože byl několikrát zasažen, přežil. Střely minuly životně důležité orgány jen o centimetry. Po roce 1989 vypověděl tehdejší střelec Jiří Holoubek, že si na nic nepamatuje. Případ byl bez rozsudku odložen.
„V tom okamžiku se nade mnou objevily zelené a červené rakety a začala po mně palba. První rána prošla tři centimetry nad srdcem a znehybnila mi levou ruku…další rána prošla kolem páteře a mám ji dodnes,“ vypověděl Václav Krbeček v rozhovoru pro Českou televizi.
Miroslav Lehký, tehdejší náměstek ÚSTR, v souvislosti s výzkumem konstatoval: „Pouze ve dvou případech jsem se setkal s něčím, jako je pocit selhání. Jeden důstojník mi řekl, že kdyby věděl, co to obnáší, nikdy tam nejde, druhý se rozplakal.“
Cestu ke svobodě si lidé razili často improvizovaně a za cenu obrovského rizika. Zatímco jedni přecházeli hranice pěšky, jiní volili odvážnější a nezřídka až šíleně působící varianty. Některým se podařilo přeletět železnou oponu balónem, jiní riskovali útěk na vlastnoručně sestrojeném voru nebo dokonce v ukradeném traktoru.
„Byly to příběhy jako z filmu. Bratři Adam a Rudolf Janouškovi utekli v roce 1953 přes hranice na traktoru značky Zetor. Přes Šumavu dojeli až do Bavorska. Jiný případ popisuje dvojici, která přestavěla starý nákladní vůz na padákový kluzák, díky čemuž přeletěla zónu těsně nad dráty. Další dvojice utekla přes Dunaj na podomácku sestrojené loďce,“ uvádí k tématu magazin.pametnaroda.cz.
Navzdory zjevnému šílenství byly tyto pokusy často promyšlené do nejmenšího detailu. Emigranti si připravovali trasy, cvičili fyzickou kondici, vyráběli provizorní vybavení. Důvod byl jediný – za sebou nechávali režim, který jim zakazoval nejen svobodu pohybu, ale i myšlení.
Každý úspěšný přechod byl symbolem odporu a důkazem, že lidská vynalézavost může prorazit i zdánlivě neproniknutelné zdi.
Stíny v pozadí: co veřejnost neměla vědět o železné oponě
Za hranicemi ostnatých drátů a varovných tabulí se skrýval i další rozměr režimní represe – ten, o němž se veřejně téměř nehovořilo. V oblastech přiléhajících k hraničním pásmům docházelo k rozsáhlému vystěhovávání obyvatel, často během jediné noci. Domy byly zapečetěny, rodiny rozděleny. Obyvatelé byli přesouváni hluboko do vnitrozemí bez nároku na odvolání. Jejich jediné provinění? Žili příliš blízko svobody.
Tajné mapy pohraničních zón, které určovaly, kdo smí vlastnit dům nebo pole v blízkosti hranic, byly přísně střežené. Lidé v těchto oblastech byli pod neustálým dohledem a jakýkoli kontakt se zahraničními turisty nebo cizinci mohl vést k okamžitému výslechu nebo i zatčení. Důvěra mezi sousedy byla rozmetána strachem z donášení.
Státní bezpečnost využívala tzv. pasové kontroly jako nástroj šikany. Cesty do pohraničí byly podmíněny zvláštním povolením. To se mohlo zamítnout bez udání důvodu. Mladí lidé narození v těchto oblastech byli často systematicky přehlíženi při přijímání na vysoké školy – jejich původ byl považován za „rizikový prvek“.
Docházelo i k preventivním zatýkáním. Lidé, kteří se nikdy nepokusili utéct, ale projevili v minulosti jakoukoli známku nespokojenosti nebo ideového „záškodnictví“, byli v předvečer státních svátků a návštěv zahraničních delegací preventivně zadržováni a izolováni.
Zcela opomíjenou kapitolou jsou příslušníci pohraničních jednotek, kteří po roce služby psychicky zkolabovali. Tito lidé byli často internováni v psychiatrických léčebnách, kde podstupovali medikaci a terapii, jež nebyly vždy v souladu s jejich stavem. O jejich osudu se mlčelo – pro režim nebyli hrdiny, ale chybou systému.
Děti pohraničníků vyrůstaly ve zvláštních školních kolektivech, v nichž se kladl důraz na ideologickou výchovu. V některých případech byly tyto děti vychovávány odděleně, aby se zamezilo vlivu „ideologicky pochybných“ vrstevníků. Už od raného věku byly vedeny k loajalitě a podezřívavosti vůči „zrádcům republiky“. Ve školních osnovách se o zátarasech mluvilo jako o obranné linii proti západní agresi. V učebnicích se nepřipouštěla zmínka o tom, že by lidé utíkali ze země dobrovolně – vždy byli označeni za zločince, dezertéry nebo špiony. Skutečný obraz tragédií na hranicích byl pečlivě mazán, přepisován a systematicky cenzurován.
Celá generace vyrostla za oponou lží. A mnozí se pravdu dozvěděli až po roce 1989 – často s hořkým pocitem, že jim někdo ukradl nejen mládí, ale i právo znát minulost svého vlastního národa.
Mlčící čísla: smrt na hranici má konkrétní jména i příběhy
„Jen mezi lety 1948 a 1989 se pokusilo uprchnout přes hranice komunistického Československa přes 260 tisíc lidí. Nejméně 282 osob během útěku zemřelo, někteří byli zastřeleni, jiní zemřeli po výbuchu min nebo zasažení elektřinou. Dalších více než 180 lidí bylo při útěku zadrženo a jejich pokus skončil vážným zraněním, trvalými následky nebo odsouzením k mnohaletým trestům vězení,“ uvádí k tématu CNN Prima News.
Tyto statistiky nejsou pouhými čísly. Za každým z nich stojí konkrétní osud – student, lékař, matka dvou dětí. Režim neviděl lidi, ale narušitele státní hranice. Brutalita zásahů byla systematická a promyšlená, stejně jako následné mlčení o jejich osudech.
Hra na spravedlnost: jak rudý režim v inscenovaných procesech ničil elitu Československa
„Neexistuje přesná bilance těch, kteří přišli o život při pokusu opustit republiku, protože mnohé případy byly záměrně utajeny nebo překrouceny. Státní bezpečnost i armáda měly vlastní utajené protokoly, podle nichž byly zásahy legalizovány. Těla obětí byla pohřbívána bez informování rodin, nebo byla zpopelněna bez vydání ostatků,“ dodává CNN Prima News.
Režim tak nebránil jen pohybu, ale i pravdě. Rodiny se desetiletí nedozvěděly, kde jejich blízcí skončili. Některé případy byly odhaleny až po roce 1989 díky náhodně nalezeným záznamům nebo svědectvím bývalých příslušníků bezpečnostních složek. Hranice nebyla jen fyzickou bariérou – stala se symbolem absolutní kontroly nad životem i smrtí.
Cena za svobodu: pamatujme, komu byla odepřena
Příběhy těch, kteří zahynuli na hranicích, nelze brát jen jako součást učebnic dějepisu. Jsou varováním i mementem. Jejich smrt nebyla jen důsledkem útěku – byla důsledkem režimu, který považoval vlastní občany za potenciální zrádce a nepřátele státu. Tito lidé nezemřeli náhodou. Zemřeli, protože chtěli dýchat jiný vzduch, poznat svobodný svět a žít bez dozoru. Právě to jim bylo nevratně odepřeno.
Aby jejich památka nezmizela, nesmí zmizet ani naše schopnost si je připomínat. Mluvme o nich. Vyprávějme jejich osudy dál. Jen tak zajistíme, že jejich oběť nebude zapomenuta a že se naše dějiny nebudou opakovat v tichu.
Hranice dnes už nejsou z ostnatého drátu, ale ticho a nezájem je mohou nahradit se stejnou ničivou silou.
