Suezský průplav se stává ohniskem globálního konfliktu. Mocnosti soupeří o nadvládu, zatímco Blízký východ se ocitá na pokraji války.
Napětí vyvrcholilo, když se v říjnu 1956 schylovalo k zásadnímu střetu mocností. Bitva o Suezský průplav se proměňuje v geopolitickou krizi, která odhaluje slabiny evropských velmocí a přivádí Spojené státy a Sovětský svaz do popředí světové politiky.
Británie a Francie čelí nečekanému úpadku svého vlivu, zatímco Izrael získává neocenitelné vojenské zkušenosti. Tento konflikt se stává klíčovým momentem studené války a mění rozložení sil na Blízkém východě i ve světě.
V říjnu roku 1956 se Blízký východ ocitl v centru dramatického konfliktu. Bitva o Suezský průplav se změnila v mocenský souboj, který odhalil slabiny evropských velmocí a otevřel cestu novému uspořádání světa. Spojené státy a Sovětský svaz převzaly kontrolu nad regionem, zatímco Británie a Francie se musely smířit s úpadkem svého vlivu. Izrael mezitím získal strategické zkušenosti, které ovlivnily jeho budoucí vojenské operace. Tento konflikt se stal klíčovým momentem studené války a předznamenal nové rozložení sil ve světě.
Mapa Tiranské úžiny. Zdroj: U.S. Central Intelligence Agency, unless otherwise indicated./ Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Nad Sinajským poloostrovem se vznášel prach, horký vzduch se tetelil nad písečnými dunami a vzdálené dunění dělostřelecké palby se mísilo s napětím, které by se dalo krájet. Vojáci na obou stranách fronty svírali své zbraně, zatímco se nad horizontem rýsovaly siluety postupujících obrněných jednotek. Suezský průplav, strategický uzel spojující Evropu s Blízkým východem, se stal středem dějinné bouře, která změnila chod světa. Bylo podzimního večera roku 1956, kdy na pódiu mezinárodní politiky začala hra, jejíž důsledky otřásly nejen Evropou, ale i celým Blízkým východem. Hlavními aktéry se staly tři velmoci – Velká Británie, Francie a Izrael – stojící proti ambicím charismatického, avšak nekompromisního egyptského vůdce Gamála Abd an-Násira.
Oheň, který zažhnul válku
Když Násir 26. července 1956 znárodnil Suezský průplav, zaznělo v Londýně a Paříži poplachové zvonění. Tento krok nejenže ohrozil ekonomické zájmy Británie a Francie, ale také otřásl celkovou geopolitickou rovnováhou. Průplav byl klíčovou tepnou pro přepravu ropy z Blízkého východu do Evropy, a jeho kontrola se tak stala otázkou národního zájmu pro západní mocnosti. Současně posílila Násirovu pozici na mezinárodní scéně a přiblížila Egypt k Sovětskému svazu, což znepokojovalo Spojené státy i jejich spojence. Pro Británii a Francii byl průplav nejen obchodní tepnou, ale také symbolem jejich slávy. Zatímco britské ministerstvo obrany horečně spřádalo plány na možnou vojenskou intervenci, v Tel Avivu sledovali situaci s napjatou ostražitostí. Egyptský vůdce už delší dobu podporoval palestinské bojovníky provádějící nájezdy na izraelské území, a tak se Izraeli otevírala příležitost vyřešit hned několik strategických otázek najednou.
Izraelský postup na Sinaji a anglo-francouzský výsadek v Egyptě. Zdroj: Katedra historie, Vojenská akademie USA / Wayback Machine / Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Tajná dohoda a bleskový útok
Na jednání ve francouzském Sévres vznikl smělý plán: Izrael zaútočí na Sinaj, zatímco Velká Británie a Francie vtrhnou do konfliktu pod záminkou ochrany mezinárodních obchodních cest. Plán byl riskantní, ale spojenci spoléhali na to, že svět bude přihlížet s rukama složenýma v klíně. 29. října 1956 v podvečer vyrazily izraelské jednotky do boje. Sinajská poušť se stala dějištěm prudkých bojů, při nichž se izraelské tanky hnaly k Suezskému průplavu. Letectvo drtilo egyptské pozice a parašutisté se snášeli k strategickým místům.
Mocní tohoto světa zasahují
Reakce arabského světa na vojenskou intervenci byla okamžitá. Saúdská Arábie, Irák a další arabské státy uvalily embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly invazi. Tato strategie měla za cíl oslabit ekonomiky západních mocností a přimět je k ukončení vojenských operací. Přerušení dodávek ropy mělo výrazný dopad na Británii i Francii, které byly na dovozu této strategické suroviny silně závislé.
Jenže v Londýně a Paříži podcenili jedno: reakci velmocí. Když francouzské a britské bombardéry začaly 31. října ničit egyptská letiště, ozvala se ostrá kritika z Moskvy i Washingtonu. Sovětský svaz pohrozil vojenskou odpovědí a Spojené státy, čerstvě vtažené do prezidentských voleb, daly jasně najevo, že nepodpoří vojenskou intervenci. Mezinárodní tlak rychle eskaloval a 6. listopadu Británie a Francie pod tlakem OSN přistoupily na příměří.
Následky, které změnily historii
Ekonomický tlak USA na Británii se ukázal jako rozhodující faktor v ukončení konfliktu. Spojené státy pohrozily zastavením finanční pomoci a hrozbou oslabení britské libry, což by mělo katastrofální důsledky pro britskou ekonomiku. V důsledku těchto opatření se Británie ocitla v situaci, kdy musela ustoupit a souhlasit s ukončením vojenských operací.
Přestože Izrael dosáhl vítězství na bojišti, politická realita byla jiná. Pod tlakem Spojených států a OSN byl nucen stáhnout se z obsazených území, čímž se de facto ukončily ambice Británie a Francie v regionu. Velká Británie a Francie si uřízly mezinárodní ostudu a jejich vliv na Blízkým východě prudce upadl. Anthony Eden, britský premiér, musel rezignovat. Násir se stal hrdinou arabského světa a jeho spojenectví se Sovětským svazem se prohloubilo.
Poučení z krizového vývoje
V reakci na mezinárodní tlak a potřebu stabilizovat situaci vyslala OSN do oblasti své první mírové jednotky UNEF (United Nations Emergency Force), jejichž úkolem bylo dohlížet na dodržování příměří a zabránit dalším konfliktům. Tato mise se stala precedentem pro budoucí mírové operace OSN a její přítomnost v regionu pomohla přechodně uklidnit napětí.
Izraelský voják v Šarm aš-Šejchu u egyptského děla určeného na blokádu Tiranské úžiny. Zdroj: deror_avi / Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Suezská krize také vedla k zásadním změnám v geopolitické rovnováze Blízkého východu. Británie a Francie ztratily svůj vliv v oblasti, což umožnilo USA a SSSR převzít hlavní roli v regionálních záležitostech. Násir posílil svou pozici nejen v Egyptě, ale i v celém arabském světě jako symbol odporu proti západnímu imperialismu. Tento vývoj přispěl k nárůstu panarabského nacionalismu a dalšímu sbližování arabských států se Sovětským svazem, což v následujících letech vedlo k dalším konfliktům v oblasti.
USA a SSSR se definitivně staly hlavními mocnostmi ovlivňujícími dění na Blízkém východě. Spojené státy si uvědomily rostoucí strategický význam regionu a začaly aktivně podporovat spojenecké režimy, aby zabránily dalšímu šíření sovětského vlivu. Sovětský svaz naopak posílil své vazby s Egyptem prostřednictvím rozsáhlé vojenské a ekonomické pomoci, včetně dodávek moderní výzbroje a financování velkých infrastrukturních projektů, jako byla výstavba Asuánské přehrady. Tento vývoj přispěl k nárůstu napětí mezi východním a západním blokem, což mělo přímé dopady na budoucí konflikty v regionu. Británie a Francie definitivně ztratily svůj vliv v oblasti a musely se smířit s novou realitou, v níž dominovala bipolární mocenská struktura studené války. Tento ústup evropských velmocí z Blízkého východu urychlil proces dekolonizace v dalších částech světa, přičemž bývalé kolonie získávaly nezávislost a hledaly nové strategické partnery mezi USA a SSSR. Francie se následně zaměřila na upevňování svého vlivu v severní Africe, zatímco Británie se více soustředila na obranu svých zbývajících geopolitických zájmů, například v Perském zálivu. Na druhé straně Izrael získal cenné vojenské zkušenosti, které později využil v dalších konfliktech. Suezská krize ukázala efektivitu izraelské armády v kombinovaných operacích a vedla k významnému zlepšení vojenských strategií, jež byly klíčové během Šestidenní války v roce 1967. Vztahy mezi Izraelem a Francií se také prohloubily, což vyústilo v dodávky moderní vojenské techniky, včetně vývoje izraelského jaderného programu s francouzskou asistencí.
A tak, zatímco se nad sinajskou pouští rozptýlil poslední prach po bojích, svět se probudil do nové reality, v níž staré mocnosti ustupovaly novým silám a Suezský průplav se stal symbolem nejen strategického bohatství, ale i politických intrik a mocenských her, které formují dějiny dodnes.
