V roce 1980 měla Moskva spustit program RAY – šokující pokus o přenos vědomí na dálku bez fyzického kontaktu.
V období vrcholící studené války, kdy svět napjatě sledoval souboj mocností na všech frontách, se Sovětský svaz tiše pouštěl do výzkumů, které svou povahou překračovaly hranice běžné vědy. Jedním z nejzáhadnějších experimentů, který dodnes zůstává opředen tajemstvím, měl být projekt RAY – tajná iniciativa zaměřená na údajný přenos vědomí mezi lidskými bytostmi bez jakéhokoli fyzického kontaktu. Tato hypotéza, na pomezí parapsychologie a kvantové biologie, se měla stát pilířem nového směru ve zbrojení – ovládání mysli na dálku.
Záměr byl prostý: vycvičit agenty, kteří by mohli na dálku nahlížet do zabezpečených prostor, přenášet své vědomí do jiných těl nebo přímo působit na rozhodování protivníka.
„Sovětské úřady byly hluboce přesvědčeny, že lidské myšlení má fyzikální povahu a funguje jako forma elektromagnetického záření. V rámci psychotronických pokusů se sovětští vědci zaměřovali na to, jak by bylo možné zachytit tyto myšlenkové vlny, dešifrovat je a přesměrovat do jiných mozků. Experimenty zahrnovaly přenos vizuálních obrazů a smyslových vjemů mezi izolovanými jedinci. Často byli testovaní subjekty uvedeni do hypnotického transu, aby se zvýšila vnímavost a narušila obranyschopnost vědomí. Významnou roli hrála také manipulace s elektromagnetickými poli, která měla zesilovat telepatické schopnosti. Někteří vědci dokonce tvrdili, že se podařilo zaznamenat přenos jednoduchých vzpomínek. Zkoumány byly rovněž možnosti programování podvědomí a vzdálené sugesce. Vše bylo prováděno v přísném utajení pod dohledem vojenských struktur. Cílem bylo vytvořit mentální zbraň, která by dokázala ovlivňovat bez jediného výstřelu,“ uvádí k tématu thereader.mitpress.mit.edu.
Skrytá válka o lidské vědomí: sovětský projekt, který měl změnit hranice lidské identity
Zatímco ve světě běžela studená válka v obvyklých kulisách – špionáž, jaderné zbrojení, propagandistická válka – Sovětský svaz investoval zdroje do výzkumů, které se vymykaly nejen tehdejšímu vědeckému standardu, ale i běžné lidské představivosti. Projekt RAY, jenž měl být podle kusých zpráv zaměřen na manipulaci s vědomím a potenciální přenos lidského mentálního obsahu na dálku, byl mezi nimi tím nejzáhadnějším. Ačkoliv o jeho existenci neexistuje oficiální potvrzení, množství souběžných informací a výpovědí lidí, kteří se pohybovali na okraji tohoto programu, vytváří znepokojivě souvislý obraz.
Studená válka: ideologický střet Východu a Západu
Na rozdíl od běžných psychologických pokusů se zde mělo jednat o technologicky podpořený zásah do kognitivních procesů člověka. Tedy ne o ovlivnění jeho nálady či soustředění, ale o systematické pokusy ovládat, přesouvat nebo mazat celé vědomé konstrukty – vzpomínky, úvahy, reflexe. Laboratoře, v nichž se mělo testování odehrávat, byly rozmístěny na odlehlých místech Sibiře, v prostorách, které se dodnes nachází mimo dosah veřejné dokumentace. K výzkumům údajně sloužila specifická technologie založená na rezonanci určitých frekvenčních vln, které měly vyvolat u pokusné osoby rozpojení mezi vědomím a tělem. Mimořádně pozoruhodnou a prakticky nikdy nepublikovanou oblastí těchto výzkumů byla práce se zvířaty. První pokusy se měly odehrát na psech, kteří byli vystaveni opakovanému vnějšímu signálu, jenž měl odpovídat specifické mozkové aktivitě cvičeného jedince. Výsledky nebyly jednoznačné, ale v několika případech se podle neveřejných záznamů podařilo dosáhnout opakování vzorce chování u psů, kteří tímto výcvikem nikdy neprošli. Místo jednoduchého podmiňování šlo o něco zásadně jiného – napodobení komplexního vzorce reakcí jakoby se v jejich nervové soustavě něco „zapsalo“ bez předchozí zkušenosti. A právě tady vznikla idea, že podobný model by mohl být aplikovatelný i na lidské subjekty.
To ovšem vedlo ke krokům, které už nelze vnímat jako čistě vědecké. Vězni, duševně nemocní a politicky „nespolehliví“ lidé byli dle některých výpovědí využíváni k testům, jejichž etika byla hluboce sporná. Šlo například o navozování umělých identit či vymazání emocionálních reakcí. Kombinace elektromagnetických polí s farmakologickými látkami měla oslabit obranné mechanismy mozku. Někteří ze subjektů po těchto pokusech ztratili základní orientaci v realitě, jiní si nedokázali vzpomenout na svou minulost. Nešlo přitom o jednotlivé incidenty, ale o sérii cílených manipulací, jejichž výstupy nebyly nikdy zveřejněny.
Z výzkumného hlediska se zcela zásadní ukázalo být jedno: lidské vědomí pravděpodobně není uzavřený, neprostupný systém. Tým fyziologů a neurologů se proto pokusil vytvořit koncept tzv. reverzibilního přenosu, tedy schopnosti „nahrát“ vědomí zpět do jedince. Inspirací byla kybernetika a počátky strojového učení, které v Sovětském svazu nebyly jen akademickou záležitostí. Mělo jít o paralelu s datovým zálohováním – tedy možnost pozdější obnovy vědomí po jeho destabilizaci. Výsledky však byly problematické. Subjekty, u kterých byla provedena aplikace, vykazovaly známky dezorientace, v některých případech až psychózy. Vědomí „uložené“ v systému se zdálo být příliš nestabilní, než aby se dalo bezpečně vrátit.
Zcela opomíjenou kapitolou těchto experimentů zůstává zapojení odborníků ze států Varšavské smlouvy – včetně Československa.
Několik neurologických laboratoří, především v Praze a Bratislavě, podle archivních náznaků spolupracovalo na vývoji tzv. biofeedbackových rozhraní. Tato zařízení měla umožnit obousměrnou komunikaci mezi mozkem a elektronickým systémem. Nešlo však jen o registraci mentálních signálů, ale i o jejich zpětné zavedení do vnímání jiného jedince.
Obecný výzkum nebyl nikdy oficiálně zveřejněn, ale po roce 1990 se fragmenty tohoto technologického vývoje začaly objevovat v civilních aplikacích – zejména v oblasti neurorehabilitace. Málokdo však tušil, kde je jejich původ.
Sovětská psychotronika jako oficiální věda: když šílené nápady dostaly rozpočet miliardy dolarů
I když se myšlenka ovládání mysli a přenosu vědomí může zdát jako látka pro sci-fi filmy, ve skutečnosti byla součástí velmi reálných sovětských rozpočtů a vojenských strategií. V 70. a 80. letech minulého století byla psychotronika – tedy kombinace biologie, fyziky a parapsychologie – považována za důležitý strategický nástroj, kterému se dostalo nejen pozornosti, ale i masivního financování.
Dle archivních zdrojů Sovětský svaz vynaložil více než miliardu dolarů na výzkum schopností lidského mozku působit na okolí bez fyzického kontaktu. Tento program nezahrnoval jen tajné laboratoře a experimenty na lidech, ale i obří síť civilních institucí, které měly vědecky validovat existenci „mentálních zbraní“. Tyto aktivity probíhaly nejen za železnou oponou, ale později vzbudily obavy i ve Spojených státech, což vedlo k paralelnímu výzkumu tzv. remote viewing.
„Sovětský výzkum psychotroniky nebyl marginálním okrajem vědy, jak se to mnohdy prezentuje. Naopak, byl zcela oficiální součástí vědeckého systému a v řadě případů i vzdělávacích programů. Vědci byli motivováni, aby se tomuto směru věnovali naplno, protože se předpokládalo, že taková schopnost – přenášet informace bez fyzického prostředníka – poskytne klíčovou výhodu ve vojenském i technologickém soupeření. Výzkum zahrnoval pozorování tzv. bioenergetických polí, ověřování telepatické komunikace, snahu o dálkové ovlivnění biologických procesů a rozvoj „mentální projekce“, což byla představa, že lidské vědomí se dokáže na dálku oddělit a vnímat nezávisle na těle. V rámci výzkumu byly testovány stovky subjektů včetně dětí, protože se věřilo, že mladý mozek je pro tyto jevy citlivější. Systémově se rozvíjely metody EEG korelace, analýzy rytmických vln mozkové aktivity a její synchronizace mezi dvěma osobami v různých místnostech. Využívaly se magnetické štíty, Faradayovy klece a cílené zvukové rezonance. Byly zakládány výzkumné ústavy specializované na „biokomunikaci“. Celý program byl natolik rozvětvený, že měl vlastní klasifikační normy, kontrolní metodiky i přidělené vojenské kódy. Sovětské autority byly přesvědčeny, že pokud je mozek schopen pracovat s kvantovým šumem, je teoreticky možné vytvořit interpersonální spojení, které překoná běžná smyslová omezení. Nešlo o jeden výzkumný směr, ale o kombinaci desítek paralelních linií, které se pohybovaly od experimentální fyziologie až po jemnou psychologii. Projekt měl i vnitřní oponenty, ale jejich hlas byl ve většině případů umlčen systémovým tlakem. Mnohé zprávy o neúspěšnosti byly záměrně upravovány, aby výzkum mohl pokračovat dál. Dokumentace zůstává z větší části nedostupná a mnohé poznatky se zřejmě nikdy nedostaly mimo vojenské archivy,“ uvádí podrobně theverge.com.
Vědomí jako nástroj státu: sovětská ideologie versus svobodná mysl
Zatímco západní svět rozvíjel kognitivní vědy ve směru individualizace a rozvoje svobodného myšlení, sovětský přístup byl v tomto směru přesně opačný. Nešlo totiž pouze o výzkum přenosu vědomí či mentálního ovlivňování – základní premisou bylo, že lidské vědomí musí 8být řízeno, korigováno a ideologicky „naladěno“. Výzkum psychotroniky se tak velmi úzce propojil s ideologickými strukturami státu. Mozek se stal objektem, který měl být nejen pochopen, ale především přetvořen tak, aby nebyl hrozbou. Sovětští myslitelé i vědci proto pracovali s tezí, že vědomí je „tvárné“, a může být dlouhodobě usměrňováno nejen výchovou, ale i přímým vlivem podprahových a environmentálních impulsů.
„Ideologie v Sovětském svazu nebyla pouhým souborem názorů, ale systémem myšlení, který pronikal do každodenního života i samotného vnitřního dialogu člověka. Cílem nebylo pouze změnit chování jednotlivce, ale formovat jeho podvědomé reakce a hodnotové soudy. Vědomí bylo vnímáno jako aréna boje mezi kapitalistickou chaotičností a sovětskou racionalitou. Mozek měl být přeprogramován tak, aby vnímal realitu přesně podle stranické linie. Psychologické laboratoře pracovaly na experimentech s přerušovaným spánkem, omezením senzorického vnímání a rytmizací podnětů, aby oslabily kognitivní odpor. Propaganda nebyla zaměřena jen na obsah, ale i na formu – barvy, tóny, struktura vět byly systematicky zkoumány z hlediska dopadu na nervový systém. Výchova dětí byla od raného věku podřízena formování kolektivního vědomí. Studium jazykové struktury mělo odhalit ideologické zkreslení v běžné komunikaci. Sledovalo se, jak slova ovlivňují emocionální reakce a jak může být pomocí změny slovníku změněn samotný myšlenkový rámec. Sovětská lingvistika tak pracovala ve službách psychologie. Zásahy do psyché nebyly považovány za nepřípustné – naopak byly chápány jako nástroj budování lepší společnosti. Člověk, který se odmítal „přizpůsobit“, byl považován za vadný produkt ideologické výchovy. Takový jedinec mohl být znovu „přeformátován“ pomocí technik, které dnes označujeme jako manipulativní a nátlakové. Sovětská moc se nespoléhala jen na sílu zbraní – mnohem efektivnější byla zbraň ideového přenastavení. Mozek, který začal myslet jinak, byl označen za nebezpečný. Psychiatrie sloužila jako nástroj umlčení nesouhlasu. A za tím vším stála základní víra, že lidské vědomí není posvátné – je to materiál, se kterým lze pracovat,“ popisuje velmi podrobně, v redakčním přepisu citace web 3ammagazine.com.
(Pozn. redakce: tato pasáž výmluvně dokládá, že výzkumy jako projekt RAY nevznikaly ve vědeckém vakuu, ale byly plně integrovány do širšího obrazu systémové kontroly vědomí. Nešlo tedy jen o experimenty – šlo o hlubokou transformaci myšlení celých generací.)
Vědomí za hranicí rozumu: co když už nic není naše?
Projekt RAY nezanechal za sebou žádné oficiální závěry, žádné jasné výsledky, a přesto dodnes zůstává symbolem toho, jak hluboko může věda, ideologie a touha po moci zasáhnout do samotné podstaty člověka. Sovětský výzkum přenosu vědomí nebyl jen pokusem porozumět lidské mysli – byl pokusem ji zcela ovládnout. Přepsat, přetvořit, vysílat a přijímat, jako by šlo o rádiový signál. Myšlenky, které si člověk v sobě nese jako své nejvlastnější, měly být podle těchto vizí pouhým datovým tokem, manipulovatelným stejně jako kód v počítači.
Rozpad Sovětského svazu: konec jedné éry a začátek nové geopolitické reality
To nejděsivější na celém příběhu však není samotná technologie – ale ochota systému překročit morální hranice ve jménu „vyššího dobra“. Skutečnost, že byl mozek vnímán jako stroj, vědomí jako produkt a individualita jako chyba v programu, otřásá samotnými základy toho, čemu věříme o sobě. Možná, že některé z těchto výzkumů skončily v archivu. Možná byly zničeny. Ale co když některé přežily? Co když už dnes existují metody, jak lidskou mysl ohýbat, ladit a přepisovat, aniž by o tom člověk věděl?
Sovětský svaz „padl“. Ale otázka zůstává viset ve vzduchu jako nedokončená věta: komu dnes patří naše vědomí – a jak poznáme, že je ještě opravdu naše?
