Z kouře války zmizela historie: klínopisné tabulky i starověké spisy byly nenávratně zničeny nebo záhadně ukradeny.
Bagdád, duben 2003. V srdci někdejší Mezopotámie, v místě zrodu lidské civilizace, vyšlehly plameny, které navždy pohltily nenahraditelný kulturní odkaz.
Národní knihovna Iráku, místo, kde se po staletí uchovávaly rukopisy, vědecké traktáty i starověké dokumenty, byla bezbranně vydána napospas chaosu. V jediném týdnu byly zničeny archivy, jejichž hodnota přesahovala hranice regionu – šlo o dědictví celé lidské civilizace. Ztraceny byly nejen knihy a rukopisy, ale i kolekce klínopisných tabulek, archivů osmanského období či vzácné mapy.
Plameny v srdci Mezopotámie: když mizí tisícileté dědictví
„Plameny zničily vše: od rukopisů psaných na palmových listech až po cenné noviny z 19. století. Podle svědků shořela i sbírka 5 000 islámských rukopisů a dokumenty z osmanského období. Oheň se šířil dvě noci a knihovna se proměnila v doutnající trosky. Nikdo z amerických vojáků v tu chvíli nebyl poblíž. Zatímco ministerstvo ropy bylo pod důkladnou ochranou, kulturní instituce zůstaly zcela bez dozoru. Zaměstnanci knihovny žádali o pomoc, ale marně. Mnozí z nich stáli venku, plakali a bezmocně sledovali, jak se jejich práce i identita jejich národa mění v popel. Ztráta byla nevyčíslitelná a zanechala prázdnotu, kterou už nic nenahradí,“ uvádí k tématu The Guardian.
Právě tato lhostejnost k ochraně tisíciletých archivů vyvolala vlnu kritiky a otázek po celém světě. Proč byly nejcennější památky Mezopotámie, známé jako kolébka lidského psaní, opuštěny bez jakékoli obrany?
Kdo mohl mít zájem na tom, aby zůstaly navždy ztraceny dokumenty, které odhalovaly historii lidstva dlouho před vznikem biblických náboženství? V troskách bagdádské knihovny se totiž nenacházely pouze islámské rukopisy či arabské kroniky – v jejich stínu tiše mizely i záznamy o Sumeru, Akkadu či Babylónu.
Když zmizí jazyk bohů: rabování, které přepsalo dějiny
V době, kdy byly světové televize plné obrazů svržených soch a vítězných záběrů z centra Bagdádu, se v útrobách Iráckého národního muzea odehrávalo něco mnohem tiššího – a přitom děsivějšího. Během několika hodin zde došlo k jedné z největších kulturních krádeží moderní historie.
V prostorách muzea se nacházela obrovská sbírka hliněných klínopisných tabulek – část z nich dosud nepřeložená, jiná popisovala správu, obchod nebo mýty starověkého Sumeru. Jednalo se o přímé svědectví civilizace, která vznikla více než 2 000 let před biblickým Mojžíšem. A právě tyto záznamy byly podle archeologů nenávratně poškozeny, odcizeny, nebo rozptýleny na černém trhu s artefakty.
„Byla to katastrofa. Zmizely tisíce klínopisných tabulek, včetně těch uložených v archivních sbírkách. Mezi ztracenými artefakty byly nejen běžné inventáře, ale i mimořádně vzácné tabulky zaznamenávající mytologii, správní dokumenty, matematické výpočty či astronomická pozorování. Archiv starověkého Sumeru byl rozprášen. Americké jednotky byly varovány před rizikem rabování, ale přesto muzeum zůstalo bez ochrany. Byla to bolestná ironie – věděli jsme, co se může stát, a stejně se to stalo. Některé tabulky se zřejmě dostaly do soukromých rukou, jiné byly nenávratně zničeny,“ uvádí k tématu The Washington Post.
Ztráta těchto dokumentů představuje daleko víc než jen archeologický problém. Jednalo se o klíč k pochopení duchovního i praktického světa starověkých civilizací Mezopotámie. Některé texty mohly přinést nové pohledy na vývoj psaní, práva, nebo dokonce náboženství – a to dlouho před vznikem Tóry, Bible či Koránu.
Co však způsobilo, že právě tyto tabulky zmizely beze stopy, zatímco jiné exponáty zůstaly? Šlo jen o neřízený chaos válečných dnů, nebo byly některé části dějin cíleně vymazány?
Stíny nad Mezopotámií: co zmizelo v prachu a kdo z toho těžil?
To, co se na první pohled mohlo jevit jako „pouhé“ rabování v čase válečného chaosu, začalo s odstupem času získávat jiný, temnější nádech. Nešlo jen o náhodný výběr – mnozí odborníci, kteří měli před rokem 2003 přístup k iráckým archivům, si povšimli, že zmizely především konkrétní druhy artefaktů. A právě v této selektivitě tkví nezodpovězené otázky. Ztracené tabulky totiž často nesly znaky „protohistorického záznamu“ – tedy obsahy, které se zmiňovaly o královských dynastiích před potopou, o bozích jako Enki a Enlil, a dokonce o nebeských tělesech a matematických kódech, jež dodnes fascinují badatele. Náhodné rabování obvykle nemá tak přesné zaměření.
Zmizely i kopie Eposu o Gilgamešovi, starověkého sumerského eposu, jehož fragmenty byly nalezeny již v 19. století v Ninive. Ale v Bagdádu se údajně nacházely jeho nepublikované verze s odlišným koncem, který nebyl nikdy oficiálně přeložen. Měly podle neoficiálních zpráv obsahovat zmínky o událostech, které se až nápadně podobaly příběhům z knihy Genesis.
Tato podobnost přitahovala pozornost badatelů napříč kontinenty – a právě tyto tabulky jsou dnes nezvěstné. Příliš mnoho náhod?
Zajímavostí je, že řada odborníků, kteří před válkou spolupracovali na katalogizaci iráckých klínopisných textů, včetně pracovníků z univerzit v Německu, Francii a USA, musela po roce 2003 mlčet. Neoficiálně přiznávali, že se po invazi zhroutily mezinárodní dohody o výměně dat a dokumentace. Některé projekty, jež měly za cíl vytvořit digitální databázi sumerských textů, byly náhle zastaveny a archivy zůstaly nedostupné. Když se pokoušeli navázat kontakt s iráckými kolegy, odpovědi už nepřicházely.
Ještě záhadnější je případ několika amerických vojáků, (pozn. redakce: koho jiného, že…) kteří krátce po invazi anonymně vypověděli, že viděli „speciální týmy“ odvážející z iráckého muzea bedny s nápisy „Archaeological Priority – Level 1“. O těchto skupinách neexistuje kupodivu žádná oficiální zpráva. Vojáci je popisovali jako muže v civilu, nikoli součást běžné armádní logistiky. Někdo zjevně věděl, co hledá – a měl k tomu potřebnou ochranu.
Zmiňovaný „Enuma Eliš“, babylónský mýtus o stvoření světa, se ve své úplné podobě měl nacházet právě v bagdádské knihovně v několika odlišných verzích. Dosud známé přepisy končí nábožensky neutrálním závěrem, ale údajné bagdádské verze měly obsahovat příběhy o mimozemském zásahu do lidské evoluce, které byly dlouhodobě předmětem alternativního výzkumu – nikoli však oficiálního uznání. Tyto rukopisy se ztratily beze stopy.
Dalším fascinujícím faktem je, že mezi zmizelými dokumenty byly i tzv. „hospodářské záznamy“, které zaznamenávaly dávky obilí, výměny stříbra a pracovních sil – avšak v časovém rámci, který je podle klasické chronologie považován za „před civilizační“. To by mohlo znamenat, že organizovaná společnost – tedy státní zřízení – existovala mnohem dříve, než jsme dosud ochotni připustit. Proč právě tyto záznamy zmizely a nikoli ty, které jsou již dávno publikované?
Když se podíváme na strukturu zmizelých dokumentů, objeví se ještě jeden znepokojující vzorec: „ztraceny byly často tabulky, které nesly astronomické údaje – výpočty pohybu planet, pozorování hvězd a záznamy o zatměních.“
Některé z těchto dat odpovídají cyklům, jež známe z dnešních modelů sluneční soustavy. Pokud by tyto poznatky skutečně pocházely ze 3. tisíciletí př. n. l., jak tvrdí archeologické kontexty, znamenalo by to, že Sumerové měli mnohem vyspělejší poznatky o vesmíru, než jsme, kdy připouštěli. A právě tyto astronomické tabulky se po roce 2003 nikdy nenašly.
Prach a popel vědění: obnova je nemožná, varují akademici
Snaha o obnovu ztraceného kulturního dědictví Iráku naráží na tvrdou realitu. I když se v následujících letech objevily jednotlivé artefakty na černém trhu, většina klínopisných tabulek, rukopisů i archivních dokumentů byla buď zničena, nebo navždy rozptýlena mimo veřejný dosah. Západní univerzity a muzea se snažily iniciovat projekty digitální rekonstrukce knihovny i muzea, ale většina z těchto snah zůstala symbolická. Umělecké iniciativy, ač hodnotné, nedokáží nahradit konkrétní vědecké důkazy, které byly ztraceny.
„Sbírky Bagdádské knihovny byly jedinečné. Snažili jsme se je zrekonstruovat digitálně, ale velká část obsahu není dostupná ani ve formě kopií. Mnoho z rukopisů nikdy nebylo digitalizováno. Umělec Wafaa Bilal vytvořil projekt ‚168:01‘, který upozorňuje na tuto ztrátu – číslo 168 odkazuje na počet dní, po které byla knihovna v roce 1258 prázdná po mongolském plenění. Nula a jednička pak symbolizují digitální naději. Ale i ta zůstává velmi omezená, pokud nevíme, co přesně bylo zničeno či ukradeno,“ uvádí dále k tématu Smithsonian Magazine.
Bilalova umělecká iniciativa sice dojala světovou veřejnost, ale nedokázala zastřít bolestnou pravdu: část historické paměti lidstva byla smetena během několika dní, a bez mezinárodní spolupráce už není návratu.
Archeologické poznatky, které mohly posunout hranice našeho chápání starověku, se možná skrývají v soukromých sbírkách, možná už dávno leží v zemi – a možná byly zničeny, protože pro někoho představovaly nebezpečnou pravdu.
Mlčení mezi řádky: když se historie přestane ptát
Od tragických událostí v Bagdádu uplynulo více než dvacet let. A přestože se svět mezitím změnil, otázky zůstávají. Proč nebyly vzácné kulturní instituce pod ochranou mezinárodních úmluv? Proč právě knihovny a muzea – a nikoli pouze vojenské či ropné cíle – byly ponechány svému osudu? S každým rokem, který uplynul, se navíc rozrůstá i prázdno v akademické obci. Mnozí odborníci, kteří se věnovali studiu iráckého kulturního dědictví, byli po roce 2003 umlčeni nejen okolnostmi, ale i mlčením institucí, jež je kdysi financovaly.
„Požár zničil hlavní budovu Národní knihovny a archivu. Shořely statisíce knih a dokumentů, mezi nimi i originální osmanské dekrety, rukopisy a vzácné arabské časopisy. Přesná čísla se těžko určují, ale odhaduje se, že ztraceno bylo přes milion svazků. Archivní materiály z 16. až 20. století, unikátní rukopisné záznamy, soudní spisy, korespondence, náboženské komentáře, ba i první irácké zákoníky – vše padlo popelem. Některé sbírky byly skladovány v podzemních depozitářích, ale ani ty nebyly ušetřeny. Zatímco budova doutnala, zaměstnanci knihovny – často s holýma rukama – nosili, co mohli, ven. Vojenské síly však nezasáhly. Ani jednou. Ochrana kulturních památek byla zcela ignorována. Dokonce i místní obyvatelé volali o pomoc. Ti, kteří přežili, později vypověděli, že viděli lidi v civilním oblečení odnášet bedny, ale nikdo je nezastavil. A to je nejbolestivější – že celá tato tragédie mohla být snadno zabráněna,“ uvádí dále k tématu Britské listy.
Tato slova ředitele Irácké národní knihovny a archivu, Saada Eskandera, nejsou pouhým výčtem ztrát.
Jsou obžalobou mlčení, nečinnosti a selhání mezinárodního společenství, které v klíčových dnech nepřijalo ani ta nejzákladnější opatření k ochraně lidského dědictví. Eskander později opakovaně upozorňoval na fakt, že devastace knihovny nebyla dílem čistého rabování, ale vykazovala známky systematického ničení určitých sekcí a fondů, jež obsahovaly dokumenty předislámské i osmanské provenience.
Není náhodou, že právě tyto části archivu byly nejvíce poškozeny – zatímco některé moderní, méně významné svazky zůstaly téměř nedotčeny. Proč?! To vrhá další stín na již tak bolestnou realitu. Když zmizí staré zákoníky, soudní záznamy, ale i rukopisy s komentáři k dávným božstvům a etickým kodexům, není možné nevzpomenout si na otázku, kterou si v tichu kladou historici: kdo všechno měl zájem na tom, aby tyto paměti zůstaly navždy vymazány? A komu jejich obsah překážel natolik, že musel shořet?
Eskanderova výpověď je o to silnější, že i přes veškerou bolest ztráty nikdy nepodlehl rezignaci. Pokusil se ve svých textech obnovit paměť země – slovy, daty, jmény. Přesto však i on přiznal, že některé dokumenty, které zmizely, nebyly nikdy katalogizovány. Nebyly ani oficiálně přiznány. Byly to rukopisy „mimo seznam“ – poznámky s překladem klínopisných fragmentů, které nikdy neopustily zdi knihovny.
O těch se dnes již nemluví. Neexistují ani jako stín. A právě ty by možná jednou mohly změnit způsob, jak vnímáme dějiny lidstva.
Když paměť shoří dvakrát: ztráta originálu i vědomí o jeho existenci
Zničení samotných artefaktů je tragédií, ale podle některých odborníků je možná ještě závažnější ztráta katalogizačních dat a digitálních záloh, které obsahovaly metadata o celých sbírkách. Ředitel knihovny Saad Eskander několikrát veřejně upozornil, že většina dokumentů v archivu nebyla ani pořádně indexována, natož zálohována do bezpečných mezinárodních databází. Systémy, které spravovaly tyto informace, shořely spolu s budovou. Co vše bylo zničeno, se už možná nikdy nedozvíme, protože neexistují ani záznamy o existenci těchto dokumentů. Když se dnes badatelé pokoušejí zrekonstruovat, co bylo ve fondech knihovny, často narážejí na mlhu – nikoli kvůli špatné vůli, ale protože informace byly nenávratně vymazány.
Tato situace ukazuje hlubší vrstvu tragédie – vymazání paměti o paměti. Neztratili jsme jen fyzické objekty, ale i možnost vědět, že tu kdy byly. Jakékoli budoucí bádání se tak musí opírat jen o vzpomínky knihovníků a archeologů, nikoli o systémová data. V případě tak rozsáhlých sbírek, jaké Bagdád uchovával, to znamená, že určité oblasti lidské historie zůstávají nyní navždy ve stínu.
UNESCO mlčelo. A svět se díval jinam!
I přesto, že se UNESCO v roce 2002 veřejně vyjádřilo k potřebě chránit kulturní památky v Iráku, žádný konkrétní mechanismus ochrany nebyl aktivován. Organizace sice apelovala na obě strany konfliktu, ale bez právního rámce a bez mandátu OSN nedokázala prosadit žádná opatření. Zvláště paradoxní je fakt, že Irák byl signatářem Haagské úmluvy z roku 1954 o ochraně kulturních statků při ozbrojeném konfliktu. Ale během invaze nebyl tento závazek uplatněn.
Zatímco ropné komplexy byly chráněny s chirurgickou přesností, budovy obsahující dědictví celého lidstva byly vydány napospas. Tato disproporce vyvolává otázku, jaká je skutečná hodnota historie v očích globálních sil, když je postavena vedle ekonomických zájmů.
Tisíce tabulek na prodej: když historie mění majitele
Po zničení muzea a knihovny v Bagdádu se na černém trhu objevilo bezprecedentní množství artefaktů – především hliněných tabulek se sumerskými a akkadskými texty. Značná část z nich se dostala na Západ prostřednictvím zprostředkovatelů a antikvářů, často s falešnou dokumentací. Nejznámější aféra se týkala amerického řetězce Hobby Lobby, který v roce 2017 musel vrátit více než 3 800 artefaktů pocházejících právě z Iráku. Podle amerických vyšetřovatelů bylo obchodování s iráckým kulturním dědictvím rozsáhlé a promyšlené.
Tisíce sumerských tabulek dnes leží v depozitářích univerzit či v soukromých sbírkách a nejsou přístupné veřejnosti ani akademikům. Některé instituce je odmítají publikovat, protože nemohou doložit jejich původ. Z pohledu historie je to stejně závažné, jako kdyby artefakty shořely – jejich obsah zůstává uzavřený. A s ním i možnost přepsat, nebo zpřesnit, dávné dějiny.
Když jsou tabulky nebezpečné: zájem o prebiblickou minulost
Jedním z nejzajímavějších aspektů zmizení konkrétních textů je jejich obsah. Mezi ztracenými tabulkami byly i ty, které obsahovaly astronomická pozorování, genealogie králů před biblickou potopou nebo mýty, které byly v rozporu s pozdějšími monoteistickými výklady světa. Zvláštní pozornost vzbuzovaly texty s popisem pohybu nebeských těles, jejich cyklického návratu a výpočtů, které odpovídaly moderním poznatkům o planetárních drahách. Tyto záznamy naznačovaly hluboké znalosti vesmíru, které podle oficiální historie neměly existovat v době bronzové.
To samo o sobě by mohlo vysvětlit, proč se právě tyto tabulky záhadně „ztratily“.
Pro některé výklady víry a výkladu světa totiž mohly představovat problém. Nešlo jen o kulturní dědictví – šlo o epistemologickou hrozbu, tedy o informace, které by mohly změnit, jak chápeme samotné počátky lidské civilizace. A právě proto někteří odborníci nevidí ve zmizení těchto tabulek jen důsledek chaosu – ale i záměr.
Stále ještě hledáme: co bylo a už nikdy nebude
Ačkoliv byly některé iniciativy zahájeny s cílem obnovit ztracené sbírky, čas neúprosně běží. Mnoho z těch, kteří měli přímý přístup ke katalogům, výzkumům a rukopisům před rokem 2003, již zemřelo nebo odešlo do ústraní. Projekty digitální rekonstrukce byly pozastaveny kvůli politickým nestabilitám a nedostatku financí.
Co svět ztratil, už možná nikdy nepochopíme. Možná ale největší ztrátou je právě to, co jsme se ani nestihli naučit. V zemi, kde se kdysi zrodilo písmo, matematika i koncept zákona, zůstal dnes jen popel, zčernalý mramor a ticho – které vypráví víc, než tisíce přeživších knih.
Ticho v ruinách: svědectví z místa, kde vznikly dějiny
Zatímco mezinárodní média přinášela záběry zničených tanků a oslavujících davů, několik málo odborníků se zoufale snažilo zachránit alespoň zlomky kulturní paměti starověké Mezopotámie. V útrobách Iráckého národního muzea, jehož brány zůstaly otevřené napospas rabování, se rozprostírala historie sahající tisíce let do minulosti – a právě tam se odehrávalo něco, co vědecký svět nedokázal včas zachytit. Článek publikovaný v renomovaném magazínu Scientific American popsal situaci s chladnou přesností a varováním, které ani po letech neztratilo na síle.
„Irácké muzeum v Bagdádu obsahovalo jednu z největších sbírek artefaktů z období starověké Mezopotámie, kolébky civilizace. Tisíce hliněných tabulek se sumerským a akkadským písmem – z nichž mnohé nebyly dosud přeloženy – byly uloženy v rozsáhlých depozitářích. Po začátku invaze bylo muzeum vyrabováno. Některé sbírky byly zcela zničeny, jiné zmizely. Předpokládá se, že více než 15 000 předmětů bylo odcizeno, včetně zcela unikátních kusů. Archeologové, kteří měli dříve přístup do sbírek, vypověděli, že mnoho tabulek neslo dosud nepublikované informace o správním systému starověkého Sumeru, matematice, astrologii i náboženství. Jednalo se o data, která mohla změnit naše chápání dějin, ale nyní jsou nenávratně pryč. UNESCO označilo rabování za jeden z největších kulturních zločinů 21. století. A přesto se dosud nikdo nezodpovídal.“ – upřesňuje závěrem k tématu zahraniční on-line magazín Scientific American.
Z citace mrazí. Nejen kvůli obsahu, ale i kvůli bezmoci, která z ní vyzařuje. Byli jsme svědky něčeho, co se možná nestane znovu – a přesto jsme tomu nedokázali zabránit. To, co leželo skryto tisíce let v hlíně Eufratu a Tigridu, bylo jedním z nejucelenějších svědectví o počátcích člověka jako tvůrce zákona, víry a vědění. A nyní to zmizelo beze stopy – ne pod zemí, ale v rukou těch, kteří místo pokladu viděli trh.
Každý artefakt, každá tabulka měla své místo v historické mozaice. Ztráta 15 000 unikátních předmětů není jen číslem. Je to 15 000 nevyřčených hlasů starověku, které jsme už neslyšeli. A otázka, zda to bylo jen dílem náhody, nebo záměru, bude možná navždy zůstávat nezodpovězena.
Co když historie záměrně mlčí?
Zničení knihovny v Bagdádu nebylo jen epizodou války. Bylo to symbolické vymazání hluboké paměti lidstva, které nedokážeme plně docenit, protože jsme se o její obsah připravili dřív, než jsme jej stačili pochopit. Mezopotámie, místo, kde vzniklo písmo, zákon i městská civilizace, nám předávala své tajemství v tisících hliněných tabulek – tiše, trpělivě, ve znacích, které přečkaly tisíciletí. Ale moderní člověk je dokázal zničit za pár dní.
Co přinesl Islám světu: kulturní a vědecké dary
Nešlo jen o oheň, chaos a rabování. Šlo o tichý souhlas s tím, že minulé pravdy mohou být nepohodlné. Že to, co jsme se možná nikdy neměli dozvědět, může zůstat navždy pohřbeno v troskách. Sumerské tabulky, jejichž klínopisné záznamy nabízely příběhy předcházející Bibli, zmizely právě ve chvíli, kdy jsme je mohli poprvé chápat v plném kontextu.
A tak se možná musíme ptát ne „kdo je ukradl?“, ale „koho by jejich obsah ohrozil?“.
Dokud nedostaneme odpověď, bude kouř nad Bagdádem navždy stoupat jako metafora ztracené paměti – a výstraha, že ten, kdo ovládá minulost, má v rukou i budoucnost.
