V roce 1979 se Írán ocitl ve víru jedné z největších revolucí 20. století. Pád monarchie a nástup teokracie změnil osud celé země.
Uprostřed 70. let vládl Íránu šáh Muhammad Rezá Pahlaví, muž s vizí modernizace a pokroku, který však přehlížel varovné signály narůstající nespokojenosti. Jeho reformy, mezi něž patřilo volební právo žen, snaha o sekularizaci a ambiciózní ekonomické plány, měly proměnit Írán v moderní stát přibližující se západnímu světu. Namísto obdivu však tyto změny vyvolaly odpor napříč společností. Tradiční venkovské vrstvy se cítily ohroženy ústupem od náboženských hodnot, zatímco městské elity protestovaly proti autoritářskému způsobu vládnutí.
Problémy se vyhrotily v důsledku represivních opatření tajné policie SAVAK, která tvrdě zasahovala proti jakékoli kritice režimu. Tisíce politických odpůrců mizely v žalářích, mučení se stalo běžnou metodou výslechů a strach se šířil napříč všemi vrstvami společnosti. Vládní propaganda se snažila udržet obraz silného a stabilního státu, ale pod povrchem vřela nespokojenost, která čekala na vhodnou příležitost k výbuchu.
Black Friday (7th od September 1978). Zdroj: http://gallery.sajed.ir/Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Mezitím se v exilu formoval nový hlas odporu. Jednou z nejvýraznějších postav byl šíitský duchovní Rúholláh Chomejní, charismatický vůdce, který z Paříže přes kazety a tajně šířené proslovy rozdmýchával plamen revoluce. Jeho myšlenky o božské vládě a odmítnutí západního vlivu získávaly mezi obyčejnými Íránci ohromnou podporu. Zatímco režim se soustředil na umlčení opozice v ulicích, v myslích lidí se rodila představa o nové, islámsky řízené zemi.
Na začátku roku 1978 vypukly první protesty, které se postupně přelily do všech vrstev společnosti. Nespokojenost již nebyla pouze otázkou studentů či intelektuálů, ale zasáhla i obchodníky, dělníky a duchovenstvo. Každá nová oběť vládních represí posilovala odhodlání demonstrantů a revoluce začala nabírat na síle. Pahlaví, přesvědčený o neotřesitelnosti své moci, podcenil hloubku této krize a odmítal učinit zásadní ústupky.
Napětí v Íránu dosáhlo bodu zlomu. Šáh, zahnaný do kouta masovými protesty a tlakem ze všech stran, již neměl jinou možnost než opustit zemi. Po jeho odchodu již nic nebránilo Chomejního návratu a triumfálnímu příchodu do Teheránu. Naděje mnohých na demokratickou budoucnost se však brzy rozplynuly, když se ukázalo, že nové vedení nehodlá respektovat pluralitu názorů. Místo toho nastoupila tvrdá islámská vláda, která systematicky eliminovala opozici a proměnila Írán v teokratický stát.
Revoluce v ulicích
V roce 1977 se studenti odvážili vyjít do ulic, jejich požadavky na svobodu a konec monarchie brzy převzaly i další vrstvy společnosti. Během několika měsíců se protesty proměnily v masové demonstrace, při nichž docházelo k ostrým střetům s bezpečnostními složkami. Každý padlý demonstrant se stal mučedníkem a dále posiloval hnutí, které už nešlo zastavit.
V lednu 1979 šáh opustil zemi, a když 1. února přistálo letadlo s Chomejíním na palubě, na teheránském letišti ho uvítaly miliony lidí. Byl to moment, který předznamenal převratné změny. Monarchie byla zrušena, Írán se stal islámskou republikou a Chomejíní se postavil do čela státu s neomezenou mocí.
Nový pořádek a jeho důsledky
Jakmile Chomejní upevnil svou pozici, započal systematické odstraňování všech, kdo by mohli ohrozit jeho nově vzniklou vládu. Ačkoli se na revoluci podílely různé politické síly, především levicová opozice, právě její členové se brzy stali prvními oběťmi rozsáhlých čistek. Chomejního režim se neštítil zatýkání, mučení ani poprav, aby zajistil svou absolutní moc.
Po vzniku islámské republiky byl zvolen prezidentem umírněný intelektuál Abú al-Hasan Baní Sadr, který měl být zárukou jisté rovnováhy mezi fundamentalisty a reformními silami. Brzy se však dostal do otevřeného konfliktu s Chomejního příznivci, kteří nesnesli jakoukoli odchylku od nové ideologie. V roce 1981 byl nucen uprchnout do exilu ve Francii, kde zůstal až do své smrti.
Jeho nástupcem se stal Muhammad Alí Radžáí, jenž byl považován za loajálního představitele režimu. Přesto se ani on neudržel dlouho – pouhých několik týdnů po svém zvolení byl zavražděn při atentátu, což posloužilo jako záminka k dalšímu zpřísnění represí.
Země se ocitla ve spirále násilí, v níž se jakýkoli nesouhlas trestal smrtí. Politická opozice byla brutálně potlačena, světské právo ustoupilo šíitské právní doktríně, ženy ztratily mnohá práva, která jim šáhova vláda dříve přiznala, a společnost se ocitla pod kontrolou přísného náboženského vedení.
S nově nastolenou ideologií Írán výrazně změnil svůj postoj k Západu. Protizápadní rétorika se stala klíčovou součástí vládní propagandy a vyvrcholila dramatickými událostmi, jako bylo obsazení americké ambasády v Teheránu v roce 1979, při němž bylo zadrženo 52 rukojmích na více než 400 dní.
Zahraničněpolitické důsledky revoluce na sebe nenechaly dlouho čekat. Napětí mezi Íránem a sousedním Irákem, které se táhlo už delší dobu, vyústilo v osmiletou válku, jež přinesla obrovské ztráty na obou stranách. Írán se ocitl v izolaci, ekonomicky vyčerpán a stále více pod kontrolou náboženského vedení, které nehodlalo ustoupit ani o píď.
Tento nový pořádek se stal neodmyslitelnou součástí íránské politiky na dlouhá desetiletí, přičemž jeho důsledky jsou patrné dodnes.
Dědictví revoluce
Dnes, více než čtyřicet let po revoluci, Írán stále nese její hluboké následky. Teokratická vláda, která vzešla z bouřlivých událostí roku 1979, pevně drží moc a neochvějně brání své ideologické principy. Pro mnoho Íránců se revoluce stala symbolem boje za národní identitu a návrat k náboženským kořenům, pro jiné však zůstává synonymem ztracené naděje na svobodu a demokracii.
Pro mnohé znamenala revoluce vítězství islámských hodnot a osvobození od západního vlivu. Jiní ji však vnímají jako začátek temného období represí, cenzury a brutálního umlčování opozice. Politické čistky, které následovaly po Chomejního nástupu k moci, měly za následek likvidaci nejen šáhových přívrženců, ale i mnoha revolucionářů, kteří se domnívali, že bojují za demokratickou změnu.
Íránská společnost prošla zásadní proměnou. Zatímco v době šáhovy vlády docházelo k modernizaci a snaze přiblížit se Západu, po revoluci nastal prudký obrat zpět k náboženskému konzervatismu. Práva žen byla drasticky omezena, politické svobody potlačeny a veškerá opozice umlčena tvrdými tresty.
Dramatickým zlomem v poválečných vztazích mezi Íránem a Západem se stalo obsazení americké ambasády v Teheránu v listopadu 1979. Íránští studenti, podníceni protiamerickými náladami, zadrželi 52 diplomatů jako rukojmí, čímž odstartovali vleklou krizi, která zásadně ovlivnila vztahy s USA. Tento čin vedl k dlouhodobému napětí mezi Íránem a Spojenými státy, které se přeneslo i do následujících dekád.
Ekonomické dopady revoluce byly rovněž značné. Írán se dostal do mezinárodní izolace a sankce uvalené západními zeměmi výrazně ovlivnily hospodářství. Navzdory bohatým zásobám ropy se země potýkala s ekonomickou stagnací, vysokou inflací a nezaměstnaností, což vedlo k nespokojenosti mezi obyvatelstvem.
Revoluce přinesla nejen změnu politického systému, ale také radikální transformaci kultury a společnosti. Mnoho Íránců emigrovalo, zejména do Evropy a Spojených států, v obavě před represáliemi a ztrátou osobních svobod. Ti, kteří zůstali, museli čelit realitě přísného režimu, který dohlížel na každodenní život občanů.
Suezský průplav v plamenech: bitva mocností o nadvládu nad světovou tepnou
V následujících desetiletích se Írán stal regionální mocností, která se snažila exportovat svůj model islámské vlády do dalších zemí Blízkého východu. Jeho vliv v Libanonu, Sýrii, Iráku či Jemenu je dodnes patrný a často se stává zdrojem geopolitického napětí.
Dnes je Írán stále řízen přísným teokratickým režimem, jehož kořeny sahají až do revolučních dnů roku 1979, kdy se k moci dostalo duchovenstvo s absolutní kontrolou nad státem. Zatímco někteří stále vidí revoluci jako triumf náboženské ideologie nad sekulární monarchií, jiní ji považují za promarněnou šanci na svobodnou a demokratickou budoucnost. Bez ohledu na pohledy jednotlivců je však jasné, že události tehdejších let zásadně změnily nejen Írán, ale i celý Blízký východ.
Každopádně, tato bouřlivá kapitola íránských dějin ukazuje, jak moc dokáže změna jedné ideologie ovlivnit osud celého národa.
