Obyvatelé Alžírska toužili po svobodě, ale cena za ni byla krvavá. Osm let nelítostného konfliktu otřáslo nejen touto zemí, ale i samotnou Francií.
Krvavé střety, jako bitva o Alžír v roce 1957 či brutální ofenzíva v Kabylských horách, ukázaly odhodlání obou stran. Francouzské armádní operace, například taktika „spálené země“ a mučení zajatců, vyvolaly vlny odporu, zatímco FLN odpovídala sérií atentátů a partyzánským bojem v horských oblastech. Významnou roli v bojích sehrála francouzská Cizinecká legie, která byla nasazena na potlačení povstání s nekompromisní brutalitou.
Francouzská armáda využívala také letecké operace k bombardování povstaleckých táborů v horách a na saharských územích. FLN na oplátku zintenzivnila operace v městských oblastech a začala cíleně útočit na francouzské úředníky a vojenské cíle, čímž vyvolala strach mezi francouzskými kolonisty. Konflikt byl nejen bojem o nezávislost, ale také ukázkou brutality a odhodlání.
Když se vzpoura stane jedinou možnou cestou
Alžírsko bylo po desetiletí neochvěnou součástí francouzského impéria. Pro mnohé Evropany představovalo rajský kout, avšak domorodé obyvatelstvo se cítilo utlačované, podřízené a bezprávné. Když v roce 1954 vypukla vzpoura, stalo se jasným, že tentokrát nepůjde o obyčejné protesty, ale o nelítostný boj na život a na smrt.
Alžírská válka byla bojem za nezávislost Alžírska na Francii v letech 1954–1962. Zdroj: Madame Grinderche / Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Na jedné straně stály francouzské jednotky se vší svou silou, na druhé Fronta národního osvobození (FLN), odhodlaná vydobýt nezávislost za každou cenu. Partyzánská válka v horách i kruté atentáty ve městech se staly každodenní realitou. Počty obětí rostly a napětí mezi Francouzi a Alžířany dosahovalo bodu zlomu.
Otřesy, které otřásly nejen Alžírskem
V roce 1957 přišel jeden z nejtemnějších okamžiků konfliktu – bitva o Alžír. Francouzská armáda, pod velením generála Jacquese Massu, zahájila rozsáhlou operaci zaměřenou na eliminaci členů FLN. Systematické razie, hromadná zatýkání a mučení se staly běžnou praxí, přičemž francouzská tajná služba nasazovala proti povstalcům pokročilé výslechové techniky. Povstalecká síť FLN byla postupně rozbita, avšak cena za toto „vítězství“ byla vysoká – brutalita francouzských jednotek vyvolala pobouření nejen v Alžírsku, ale i ve Francii a mezinárodním společenství. Francouzská armáda použila tvrdé metody, od mučení zajatců po masové zatýkání. Skandály kolem těchto praktik vypluly na povrch především díky svědectvím bývalých vojáků a uniklým dokumentům, které odhalily systematické mučení, elektrické šoky a bití zadržených. Zveřejnění těchto informací v tisku vyvolalo vlnu nevole nejen mezi politiky, ale i mezi běžnými občany ve Francii, což vedlo k mohutným protestům a tlaku na vládu, aby válku ukončila. Francouzští politici si však začali uvědomovat, že ani s brutalitou v rukou nelze tento boj snadno vyhrát.
Mustapha Ben Boulaïd, jeden ze zakladatelů FLN, po svém zatčení roku 1955. Zdroj: Jalal Aït KARA / CC BY-SA 4.0
Mezitím se v samotné Francii stupňoval odpor proti válce. Do protestního hnutí se zapojili významní intelektuálové, novináři a levicové skupiny, kteří veřejně odsuzovali brutalitu konfliktu. Známé osobnosti jako Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir ostře kritizovaly francouzskou vládu za kolonialismus a podporovaly myšlenku alžírské nezávislosti. Protesty a petice se rozšířily i mezi studenty a dělníky, což vedlo k dalšímu tlaku na vládu, aby konflikt ukončila. Odhalení mučení a represí způsobilo znechucení i mezi samotnými Francouzi. Protesty v Paříži zesílily a v roce 1958 byl k moci povolán Charles de Gaulle. Ten měl zpočátku v úmyslu udržet Alžírsko pod francouzskou nadvládou, ale realita byla neúprosná.
Zrada nebo pragmatismus?
Když v roce 1961 vypuklo v Alžíru povstání mezi francouzskými vojáky a přistěhovalci, bylo jasné, že starý řád je v troskách. De Gaulle pochopil, že Alžírsko nelze udržet silou, a začal vyjednávat. Roku 1962 došlo k historickému referendu, ve kterém se 99,7 % hlasujících vyslovilo pro nezávislost. Hlasování proběhlo pod mezinárodním dohledem, aby byla zajištěna jeho legitimita, a účast byla mimořádně vysoká. Referendum bylo výsledkem dlouhých jednání mezi Francií a Frontou národního osvobození (FLN) a stalo se definitivním potvrzením nezávislosti Alžírska. Výsledek byl jasným odrazem touhy obyvatel po svobodě, ale také důsledkem dlouholetého ozbrojeného boje a diplomatických snah.
Pátého července 1962 se Alžírsko oficiálně osvobodilo, ale radost brzy vystřídaly další vlny násilí. Po získání nezávislosti následovaly rozsáhlé čistky, během nichž byli perzekvováni ti, kteří byli považováni za kolaboranty s Francouzi. Nejvíce postiženi byli tzv. Harkiové, Alžířané, kteří sloužili v pomocných jednotkách francouzské armády. Tisíce z nich byly brutálně popraveny nebo internovány v nelidských podmínkách. Francouzská vláda sice přijala část Harkiů do Francie, ale mnozí byli ponecháni v Alžírsku napospas odplatě. Násilnosti postihly také evropské osadníky, přičemž stovky civilistů byly zavražděny nebo donuceny k útěku. Zemi zachvátil chaos, kdy se nově vzniklá vláda snažila upevnit svou moc represivními opatřeními, což vedlo k dalšímu politickému napětí a destabilizaci. Statisíce Francouzů opustily zemi, zatímco politická moc v rukou FLN vedla k dalším represím a neklidu. Následovala vlna zatýkání bývalých francouzských spolupracovníků, veřejné popravy a tvrdá opatření proti odpůrcům nového režimu. Pofrancouzští Alžířané, známí jako Harkiové, byli v mnoha případech bez soudu popraveni nebo odsouzeni k nuceným pracím. Atmosféra násilí a nejistoty vedla k dalšímu exodu, kdy nejen Francouzi, ale i mnoho umírněných Alžířanů opustilo svou vlast v obavách z represí a politické nestability.
Dědictví konfliktu
Alžírská válka nebyla pouhým bojem o nezávislost – byla hlubokou ránou v dějích Francie i Alžírska. Ukázala, jak těžce lze udržet impérium proti vůli jeho lidu, a přinesla poučení, že násilí nevede ke skutečnému smíření. Dodnes je tento konflikt předmětem debat, knih a historických studií. Ve Francii se názory na válku stále různí – zatímco jedni ji považují za tragickou součást koloniální historie, jiní vidí v odchodu z Alžírska strategickou nutnost. V Alžírsku je naopak vnímána jako hrdinský boj za nezávislost, přičemž FLN je oslavována jako klíčová síla, která přinesla svobodu. Moderní historici často poukazují na složitost konfliktu a jeho hluboké dopady na obě země, od politických reforem ve Francii až po nestabilitu v poválečném Alžírsku.
Památník alžírské války na nábřeží Branly v Paříži. Zdroj: Sebb assumed / Wikipedia commons – CC0 (volné dílo)
Ačkoliv Francie ztratila svou klíčovou kolonii, zápas Alžířanů o nezávislost byl důkazem, že touha po svobodě je silnější než jakákoliv armáda. Důsledky války byly pro Francii rozsáhlé – politicky vedly k pádu Čtvrté republiky a vzniku Páté republiky pod vedením Charlese de Gaulla, která přinesla zásadní reformy a stabilizovala politickou scénu. Společensky se ve Francii zintenzivnila debata o kolonialismu, která ovlivnila i proces dekolonizace dalších francouzských území, včetně západoafrických kolonií. Ekonomicky znamenal konec alžírské války pro Francii značné ztráty, ale také umožnil přesun zdrojů na domácí rozvoj.
Francouzská společnost se musela vyrovnat s návratem statisíců kolonistů a vojáků, což vedlo k sociálnímu napětí a dalším reformám v oblasti občanských práv a integrace přistěhovalců.
